Zbyla ještě chvíle času na kešku kterou jsem měl vyhlídnutou již dlouho. Nejprve jsem pořádně prostudoval mapu, protože podle ownera na ní nevede žádná značená cesta, pak nechal geovůz ve společnosti několika dalších napůli cesty k Oloví, ó jé, les bude určitě plný houbařů, a lesní cestou jsem začal stoupat na hřeben. Ani to nebylo tak dlouhé jak jsem se obával a pohodlně jsem došel až ke kapličce. Moc pěkná stavbička, škoda že je tak zastrčená. Ale teď mělo přijít to nejhorší - dlouhé hledání, alespoň podle předchozích logů. Já ale měl štěstí, nebo že bych byl tak dobrý? Stačilo chvíli koukat, pak zkusit jedno dvě místa a parádní keška mi sama skočila do dlaně.
Cestou necestou jsem dojel až k nádražíčku u hradu Hartenberk. Od autíčka jsem zdolal strmý svah a sněmovní místo s památnou dvojborovicí snadno našel. Nemám rád mikrokešky v lese tak jsem se s touhle dlouho nemazal. Rychle zjistit směr, odkrokovat a už ji lovím z lesního úkrytu.
Pršelo včera, pršelo ráno, pršelo i po zbytek dne. Přesto jsme vyrazili na Folkovou Ohři na Horní hrad. Chvíli jsme poslouchali co se na pódiu odehrávalo, hrad jsme si prohlédli, výhledem z věže se pokochali, něco dobrého k pití a jídlu si dali a zase poslouchali. Ale hlavně, byla tu ještě neodlovená keška. Takže vzhůra na multi kolem hradu. Všechno jsem našli, změřili a spočítali, jen s ozdobnými pery na erbu jsme problém měli. Ale i tady nám to na druhý pokus vyšlo a na konci pěšiny plné popadaných stromů jsme u finálky uspěli.
Jedna rychlá ve Varech. Přes most co vede odnikud nikam a kousek lesíkem. Kešku jsme odhalili hned, takže jsme využili zbylý čas k prohlídce starého bunkru. Na vyhlídkové hraně skály jsme s potěšením zjistili že od téhle kešky je vidět až k nám domů. Takových mnoho není.
Poslední dnešní do sbírky míst Zapomenutého Doupovska. Ve Svatoboru se již jedna keška ukrývá, ze série Pohledem ptáků, takže jsme šli skoro najisto. Požadovanou indicii u rozpadlé fary jsme získali snadno, zbývalo jen doběhnout pro finálku. Zjištění jaké místo jsme vlastně zaměřili mne trochu znejistělo. Mrtvých se nebojím ale hřbitovy přesto moc nemusím.
Krátkou mysterku jsem měl vyluštěnu hned, zbývalo tedy jen dojet do Činova a kešku vyzvednout. Ale ve skutečnosti to tak jednoduché nebylo. Spočítáno i zaměřeno jsme měli dobře, ale na kešku, mršku jednu, ne a ne padnout. Znovu a znovu jsme detailně prohlíželi nevelké místo úkrytu, ale úspěch nikde. Už to začínalo vypadat bledě když tu náhle ... Vynazlený úkryt, jen co je pravda.
Bražec byl a po dnešku i nadále pro mne bude vesnicí na konci světa. Není nic co by mne sem lákalo a nebýt nové kešky ze série Zapomenuté Doupovsko nejel bych sem. Ostatně i název série o ledasčem svědčí. V Bražci jsme nechali geovůz na takovém plácku a vyrazili do nevábného lesíka s kopřivami a jiným nepřátelským porostem. Kupodivu ale stačilo prodrat jím se o kousek výše nad vesnici a otevřel se zajímavý a pohledný výhled. Kešku jsme snadno našli a po krátké obhlídce vojenského prostoru a jeho zapomenutého okolí jsme vyrazili za dalším pokladem ze série.
Symbolicky poslední keška naší dovolené. Nalezena v lesíku za velkým pomníkem, mimochodem obleženým neuvěřitelnou spoustou mudlů, na kopci nad vesničkou Konecchlumí.
Ústředním bodem této kešky je pomalovaný a ve veselého paňácu proměněný obyčejný hydrant, který se tak stal hydrantem neobyčejným. Keška byla stylově úplně mokrá.
Krásný mohutný strom si svou kešku určitě zaslouží.
Ouvej, ouvej. Tady jsme už to marné hledání skutečně vzdali a naskládali se opět do auta. Ale Iva nekompromisně zavelela tak jsme se pokorně zase vrátili abychom kešku skutečně našli - v pařezu metr od auta, o 15 metrů jinde než ukazovaly obě naše gpsky.
A to by nebylo aby nebyla také keška přímo v nějakém bunkru. Respektive, podle listingu měla být ukryta v bunkru, ale my ji po dlouhém hledání v temných místnůstkách vytáhli zvenčí z hluboké díry ve zdi. Takže ... de facto ... vlastně uvnitř byla.
Poslední náš odlovený kousek ze série Hronovských výhledů. A protože jsme v kraji bunkrů hned vedle jeden byl.
Dnes je to samé krásné dívání se. Od lípy u křížku se nabízel opravdu úchvatný výhled na celé okolí. Pak Ondra objevil o kus dál pěchotní srub a bylo po výhledu. Šlo se zkoumat opevnění.
Další z výhledů na Hronov opepřený výstupem do kolmého svahu. A přitom ta cesta tak pěkně pohodově vedla kolem lesního rybníčku s rybářem. Ale název nás měl varovat. Takhle jsme se zakecali, přešli odbočku a protože vracet se znamená smůlu, museli jsme to vzít kolmo vzhůru.
Zvířátkovou kešku jsme opět nemohli nějak pořádně zaměřit a tak jsme kolem krmelce chvíli bezvýsledně běhali sem a tam než jsme ji vylovili ve vzácné chvíli kdy se obě naše gpsky shodly.
Keška s velmi netradičním umístěním na křižovatce lesních cest poblíž kříže s Ježíšem.
Kešky s názvem Hronov výhledy jsme měli potkat ještě dvě. Autor je umístil na pohledově exponovaných místech nad Hronovem.
První ze série na tzv. "Hronovském oblouku". Vynechat pět kešek na cestě v lese nad Hronovem prostě nešlo.
Dlouho hledaná mikroška u památného jasanu. Skoro jsme ji chtěli vzdát, nalezeno deset vteřin před totálně naštvanou rezignací.
Poslední naši polskou a jedinou kešku dnešního dne jsme odlovili při návratu z návštěvy dělostřelecké tvrze Hůrka v Králíkách, kdy nás navigace překvapivě vedla z Čech do Čech přes Polsko.
Mikroška ke které jsme se skoro museli plížit po břiše abychom unikli pozornosti nedaleko sedících mudlů.
Rychlá keška k poctě místního pivovaru. Jen se signálem to tu nebylo nejlepší takže jsme ji chvilku hledali. Ale kdyby mne to napadlo, mohl jsem si vzít nějakého lahvového Primátora s sebou a mohli jsme si stylově na místě připít na našich kulatých 600.
V parku se nalézají i dva prameny které byly předmětem earthky. Něco jsme zjistili na místě, zbytek v infocentru. Jen k vlastním pramenům se musíme ještě někdy vrátit, protože v tuhle podvečerní dobu jsou už kohouty zavřené a my je nemohli ochutnat.
Odpočinková keška v parku vedle rodného domku Aloise Jiráska.
Na úpatí Velké Hejšoviny jsme nejprve pěkně zmatkovali. Nějak jsme nemohli lokalizovat stage B kde jsme se měli vyfotit. Nakonec Ondra musel běžet pro vytištěnou nápovědu kterou jsme naneštěstí zapomněli v autě. Já zatím zkoušel najít to místo s pomocí místních trhovců. Marně. Dokonce ani fotohint nám zprvu nepomohl. Nakonec jsme to ale přeci jen nějakým zázrakem našli a mohli vyrazit na stage A. Ta už byla zcela jasná a bezproblémová. Teď jen dát dohromady několik podkladů pro odpovědi a další pěkná earthka dnešního dne byla naše. Spokojeni jsme se mohli vydat za holkama, které se mezitím kochaly prehistorickými obludami v místním Dinoparku.
Z lázní jsme vyrazili za dnešním cílem - Bledne nebo-li Bludné skály. U jednosměrné silničky jsme si chvilku museli počat až se provoz překlopí zas do opačného směru a za chvíli jsme už parkovali u vlastního skalního bludiště. Zabloudit se v něm nedalo, to ne, ale užít spousty srandy ano. Úzké nebo naopak nízké průchody, samá zatáčka, balvany tady i támhle. Každou chvíli aby měl člověk strach že touhle škvírou se už prostě neprotáhne a uvízne v ní. Však se mi také Péťa neustále smála že tu někde zaklesnu a zablokuju provoz. Ale naštěstí se tak nestalo. Takže jsme si prošli skály, nadělali spoustu foteček, posbírali nutné informace a earthka na pěkném místě byla naše.
Naše první polská keška. V lázeňském městě jsme si nejprve odskočili zaplavat do aquaparku s minerální vodou a pak vyrazili prozkoumat místní promenádu. Kešku v parku jsme kupodivu odhalili hned, tak nám zbyl ještě čas na hru s obřími figurkami šachů. Hráli jsme ovečku a vlky a hádejte kdo vyhrál nejvíckrát?
Poslední kešku dnešního dne jsem našli na úpatí hory Bor. Tady se nacházela ohrazená studánka, která měla údajně sloužit k osvěžení před vlastním výstupem nahoru. Říkám údajně, protože momentálně se nacházela skoro uprostřed místního potoka a o kvalitě její vody se dalo s úspěchem pochybovat.
Také jste si jako malí stavěli mlýnky na potoce? Pokud ano, tak tenhle by se vám určitě moc líbil. Keška byla na místní poměry vtipně ukrytá, ale pro nás tento typ schovky nebyl ničím novým.
Mikrokeška velmi nápaditě ukrytá pod hotelem s příhodným názvem Vyhlídka. A ten výhled na celé údolí tu byl opravdu úžasný. K tomu hojnost malin a ostružin. Moc pěkné místo.
Velmi známý turistický cíl s rozhlednou a pěkným kruhovým výhledem. Vlastní keš byla ale naproti tomu nalezena v poměrně nehezkém zákoutí.
Velký Ondrův den. Na prohlídku pevnosti Dobrošov se těšil celou cestu z Varů. Prohlídli jsme si vlastní dělostřeleckou tvrz, pak sestoupili hluboko do podzemí a systémem podzemních chodeb, skladů a kasárenských místností prošli až pod schodiště u velitelského bunkru Můstek kde jsme po nekonečných schodech zas vystoupali na povrch země. Vlastní keška poblíž byla takovou pověstnou třešničkou na tomto dortu.
Pěkná vyhlídková cache kde se ale obě naše gpsky totálně rozešly v názoru kde je keš uložená. Garmin ukazoval asi o 70 metrů jinam, doprostřed pole. Tak jsme raději uvěřili cacheboxu v pdáčku a kešku přes dovedný úkryt snadno odhalili.
Po cestě kousek dál za haltýři se v kukuřičném poli schovala malá kaplička a u ni se k sobě tulila zamilovaná dvojice. K odlovení keše jsme tedy opět museli použít populární antimudlovskou metodu vybalení svačiny. To většinou po samotě toužící mudlové nevydrží a raději odcházejí do ústraní někam jinam což se i v tomto případě stalo.
Velká místní zajímavost - zastřešené studánky. Stavbičky jsou nově zrekonstruované a moc pěkné. Jen ta voda v nich k napití rozhodně neláká.
V romantickém údolí se nálada brzy vyjasnila a když jsme opět nalezli ztracenou stezku bylo rozhodnuto. Kousek se po ní vydáme proti proudu Metuje k neplánované Maršovské ledárně. Tam jsme chvíli usilovně ale vcelku marně zkoušeli něco zaměřit. Zaprvé - signál nic moc, zadruhé - ať jsem na to koukal jak chtěl cíl byl někde ve strmém svahu za vodou. Takže boty dolů a šup do vody. Brrrr ... ledárna. A navíc jsme se netrefili. Keška byla o něco níže po proudu, takže jsme si navíc pobyt v opravdu ledové vodě o malinko prodloužili.
Naplánoval jsem to pěkně. Dokonce tak pěkně že jsme přešli odbočku a lebedili si na pohodlné cestičce jak je ten svět krásný. Jenže pak se najednou náš cíl prudce stočil vlevo a mezi hrádek Vlčinec a nás se postavila říčka Metuje, železniční trať a hustá džungle na strmém svahu. V tomto pořadí jsme je také museli postupně zdolat. Vyšli jsme z tohoto zápasu vítězně, ale i vítězové museli počítat své ztráty. Péťa se ozdobila dlouhým krvavým škrábancem vedoucím od levého oka přes celou tvář až na krk a mamina začala hartusit, že takhle TAKHLE! si to tedy nepředstavovala. Navíc na vrcholu kopce nebylo po hrádku ani stopy, tedy kromě několika kamenů s nejasným původem. Takže rychle kešku najít a pro jistotu po druhé straně kopce zase sejít dolů do údolí.
Poslední keška cestou do Police nad Metují cíle naší dovolené. Cache připomíná blízký hromadný hrob padlých z první světové války. Nález byl snadný, daleko horší bylo dostat se přes velmi frekventovanou silnici tam a zase zpět.
V cukrárně na náměstí jsme si pochutnali na zmrzlině a zakoupili si perníčky s pěkným názvem Miletínské motlidbičky. Pak jsme zaměřili kešku a v pohodě ji odlovili.
Další dvě kešky cestou. Jedna jako jasná drive-in za autobusovou zastávkou, druhá poblíž památného stromu. To už bylo jinší kafe. K té jsme se pachtili přes kukuřičné pole. A jako vždy na místě jsme zjistili, že k ní vede pohodlná naučná stezka z blízkého městečka Miletín kam jsme ostatně za chvilku jeli a stavěli tam.
První keška naší letošní rodinné dovolené. Pod průhlednou záminkou protažení kostry od sezení za volantem zastavuji u velvarského nádražíčka a odlovuji blízkou kešku. Sice má v názvu řopík nebo-li bunkr typu lehkého pěchotního opevnění, ale vlastní kešku nalézám až o hodný kus dál. Asi proto, že řopík je schován za plotem na soukromé zahradě.
A do třetice všeho dobrého. Již lehce navlhlý se vydávám za další novinkou v okolí. Kešku lovím z úkrytu vysoko nad přehradou a konstatuji, že je to dnes již třetí bramborová medaile. Chtěl jsem si ten neznámý výhled vychutnat, ale další nápor deště mi kazí náladu a vyhání mne na cestu zpět. Cestou sbírám nějaké houby a už se těším na smážu. Když do těch hub přidám tucet vajec a přikousnu půlku chleba bude toho pro jednoho promoklého kačera skoro dost.
Mokrý už jsem takže místo návratu domů zaměřuji další blízkou kešuli a tentokrát mířím rovnou k vodě. Úkryt u pinky v Sedleci nacházím snadno a jen s pobavením mohu sledovat jak se voda pomalu vylévá u břehů. Ještě chvíli a keška bude dosažitelná jen broděním či plaváním.
Opět jedna "za rohem". Přesto se nevydávám za lovem FTF protože venku leje jako by měla přijít nová potopa světa. Čekám tedy až do odpoledne, kdy se zdá že déšť na chvilku polevuje. Kešku kousek od horního nádraží nacházím snadno, ale díky dešti se u toho pěkně umažu odhlíny a bláta.
Závěrečná plzeňská tečka. Nic složitého. Rychlý pohyb zápěstím a mám ji.
Další srdeční záležitost. Naproti přes ulici jsem několik let bydlel na kolejích. Takže jsem se s mírným rozechvěním zadíval do "svého" okna a pak se vydal napříč parkem za keškami. Tady jsme užili hodně legrace, ale i stresu před zkouškami. Dnes to bylo pohodové hledání.
Hodně nostalgická cache. Na trávě kousek nad ní se povaloval jakýsi maník, ale kryti porostem jsme mu vytáhli kešku rovnou pod nosem. Horší to bylo při vracení. Na lavičku hned vedle se totiž usadili dva zamilovaní a vypadalo to že tu budou až do tmy. Nedalo se nic dělat, šel jsem jim dělat křena. A zabralo to okamžitě. S nevlídnými poznámkami se dvojice zvedla a odešla hledat jinou opuštěnou lavičku. Tímto se jim srdečně omlouvám a slibuji, že příště už počkáme :-).
Rychlá keška odlovená v rámci návštěvy Dino-parku. Hodně drzý úkryt připomíná sokolovský javor stříbrný. Ostatně i nálezce je stejný. Ondra opět boduje.
Tato keška se podle listingu nachází na strašidelném místě kde se objevoval ohnivý muž. Prý to byl zde popravený vojenský žhář. Brrr, ponurá historka. Ale dnes je to poklidné místo prosté veškerého ruchu.
Pro tuhle kešuli musel Ondra projevit nemálo zmužilosti aby překonal vysoký plot na nábřeží a sešplhal po žebříku až na úroveň hladiny. Ale nespadl, ani keška mu neupadla takže to dobře dopadlo.
Nejkratší ulice v Plzni, tedy údajně. A než se kdo nadál Ondra tahá další mikrošku na světlo boží. Malý problém nastal když ji chtěl vrátit, protože mudlů přijel hned celý vláček.
Další mikro, tentokrát vonící exotickým kořením. Kupodivu nalezeno na první sáhnutí.
Zas jednou jsme vyrazili do Plzně. A to by bylo abychom vedle muzea, kam jsme měli namířeno, nenašli také nějakou tu krabku. Tahle byla nejblíž. Klasická mikroška na mostě.
Na závěr dne jsme se rozhodli navštívit novou koupací a vodní cache. Od parkoviště jsme se pěkně prošli abychom uprostřed lesů našli nádherné místo nabízející skvělé přírodní vykoupání. Čehož jsme ale pohříchu nevyužili neboť nás začal tlačit čas. A to tak mohutně, že jsme kus cesty zpět i běželi. Jen Ondra se při návratu od keše málem nedobrovolně vykoupal, ale ustál to, škoda :-(.
Zvláštní, všude tady kolem jsem už nejednu kešku lovil a přesto mi existence středověkého dolu na cín Jeroným zůstala dokonale utajena. Tak jsem si to dnes vynahradil. Po prohlídce vstupního portálu a info tabule s povinným focením jsme se rozhodli že ještě půjdeme na druhou stranu kopce prozkoumat odvodňovací štolu. Což se i stalo, i když jsme toho rozhodnutí při prodírání se všelijakým trním a hložím nejednou litovali. Nicméně můžeme na svou čest potvrdit, že odvodňovací štola tam skutečně je.
Již podle názvu odpočinková keška, balzám na duši každého romantického kačera. Ani avízovaní rohatci z rodu přežvýkavců tu nebyli a tak jsme si tu pohodu mohli užít na plné pecky.
Ale já jsem vytrvalý, když Krásná lípa, tak Krásná lípa. Cestou necestou, doslova i dopísmene, jsme konečně dosáhli cíle. Našli jsem velmi zarostlý bývalý židovský hřbitov a mohli začít hledat. Tedy já osobně bych tam asi byl ještě teď, ale měl jsem s sebou bystrozora a rychlopátrače Ondru. Jak na tu kešuli přišel mi zůstalo záhadou. Ale našel ji a to je hlavní. Jak to jen dělá, kluk jeden zatrachtilý?
Prokletá rozestavěná dálnice kolem Sokolova. Zas mne donutila jen někam kam jsem ani nechtěl. Mohu-li parafrázovat klasika: po několikahodinové jízdě na Krásnou Lípu jsem jsem přistál u Kynžvartu. Nevadí, cache u nádherného kamene jsme alespoň vybrali jako vhodné startovní místo pro náš nový geocoin Bobes - jen běž do světa chlapče a poznávej nová místa.
U Rotavských varhan jsme už byl několikrát takmne ani nenapadlo že bych tady mohl zabloudit. A to se právě stalo. Stačilo pár rozkopaných cest, několik navzájem propletených objížděk a byl jsem v ... ehmmm ... celý spletený. Naštěstí jeden ochotný domorodec, který náhodou uměl stejnou řeč jako já, mne svým vlastním autem vyvedl přes několikero zákazů nebezpečně blízko kolem všelijakých stavebních strojů na tu správnou cestičku a už jsem mohl pelášit dál. Díky dobré znalost varhan jsem si tipnul kde asi bude keška uložená a odlov multiny můj odhad jen potvrdil. Byla asi jen o sedm centimetrů vedle.
Skládám obě půlky indicií a už mám zaměřeno. Z vesela mířím k bonusové kešce. Ten smích mne ale na místě samém skoro přechází. Dnes to skutečně na koupání není. Přemýšlím jak tu studenou mokrou vodu překonat suchou nohou. Přeskočit? Cirka dvacet metrů? Možná jindy, dnes se na to necítím. Podhrabat? To by asi šlo, ale musel bych se vrátit k autu pro lopatku. Přeplout na voru? Solidní řešení, ale naráží na nedostatek výrobních nástrojů jako je sekyrka a pila. A protože létat neumím a vypustit rybník bez stavidla nelze nezbývá než shodit svršky a hup do černé nepřátelsky se tvářící vody. Mokrý jako myš nacházím, loguji a mou radost z nálezu kalí jen představa opětovné koupele cestou zpět. Ale kupodivu voda byla nepoměrně teplejší a příjemnější. S chutí jsem si zaplaval a parádně se osvěžil.
A jsem zpátky v Jindřichovicích. Dnes snad nezmoknu. Památný klen nacházím snadno a stejně tak snadno řeším krátkou multinu. Za odměnu získávám druhou část indicií pro bonusovou kešku.
Nedá mi to a i přes neustálý déšť zastavujeme v Jindřichovicích u další nové kešky. Zde získáváme první indicii pro odlov místní bonusovky.
Hned po přejezdu hranic vyrážíme za touto novou keškou. Na chvíli jsme se nechali zmást zjevnou "geodálnicí" a hledáme na místech kde keška skutečně není. Pak ale opět zabodoval Ondra. Logujeme a s pohledem na blížící se mračna, která nás dohání celoucestu z Německa, se rychle vracíme k autu. A koukejme, kdo nám to kráčí v ústrety? Honza jde lovit tu samou kešku. Jen chvíli klábosíme a probíráme poslední úlovky když nás dešťové mraky skutečně doženou. Ve chvíli stojíme na prudkém dešti. A pádíme každý jinam. Honza za keškou, my do auta.
Další drive-in a poslední dnešní v Německu cestou domů. Podobný úkryt jsem už jednou viděl v Praze u série ostrovů.
Opravdu krátké zastavení na místě odkud je nejlepší výhled na větrný mlýn na obzoru.
Dračí jeskyni přímo v Syrau jsme nemohli vynechat. Říkali jsme si že uvnitř pršet určitě nebude a vcelku jsme se nemýlili. Odkapávající voda ze stropu se skutečně s deštěm venku srovnávat nedala. Prohlédli jsmesi velmi zvláštní krápníkovou výzdobu a na závěr nás překvapila laserová šou na vodní cloně nad posledním jezírkem. Úžasná záležitost. Pak už jen zbývalo dát dohromady několik odpovědí pro úspěšný odlov této earthky a mohli jsme vyrazit domů.
Nevšední výlet za hranice všedních do jednoho lesa plného červů. Ano, vážený čtenáři, nic pro slabší povahy nebo změkčilou dušičku. Les u městečka Syrau je opravdu plný červů. Ukrývají se zde před světem v kořenech stromů, pod pařezy, v dírách a dutinách všeho druhu. Ale my jsme se rozhodli, že je všechny najdeme. Tolik odvážný plán. Leč plán a skutečnost dvě různé věci jsou. Prvních několik kešek, většinou mikro, brrr - mikro v lese, jsme našli v pohodě, ale pak se zatáhlo a už nepřestalo pršet. Za nějakou chvíli bylo v lese pomalu víc vody než v rybníce a tak jsme náš plán museli opustit. Vynořili jsme se z lesa čvachtajíce víc než vodníci a všichni ostatní červi nám pro tuto chvíli mohli být ukradeni. Za zmínku stojí jeden velmi netradiční červ, kde se loguje raznicí a kladivem na veliký železný plát.
Nalezeno po pěší procházce, i když chybělo jen malinko a mohlo to být i jinak. Do geovozítka jsem naložil s dětmi i koloběžky a pro sebe brusle. Koloběžka už na mne nezbyla. Chtěli jsme to vzít od Hlinek a vypadalo to lákavě. Bohužel jsem ale podlehl prvnímu dojmu že po téhle cestě to na kolobrndách, a tím méně na bruslích, prostě nepůjde. Chyba. Kousek cesty byl sice nesjízdný, ale pak jsme přešli na dokonalou asfaltku kde se mohla naše kolečka tak krásně rozběhnout ... kdybychom je ovšem nenechali v kufru auta. A vracet se prý nosí smůlu. Takže pěšky tam i zpět. Ale všude bylo tak báječné ticho a klid. Úžasně tiché místo. Díky za ukázání.
Dnes se nám podařil úlovek nadmíru skvělý. Nasi agenti chytili piráta jehož jméno s pachutí krve je vyslovováno s obavami v přístavech celého světa. Po ověřeníi identity u novorolského místokrále Hajdana, řečeného Velký, byl tento nelítostný bukanýr a vrah podroben strašlivému mučení v naší pevnosti. Jeho sténání a zoufalý křik se po mnoho dní hluše rozléhaly temnou podzemní kobkou. O stupni utrpení kterému byl vystaven mimo jiné svědčí jedna zničená španělská bota, dvě rozbité palečnice, zcela stržený natahovací žebřík a tři zlomené baseballové pálky. Ale za tu informaci to stálo. Konečně jsme získali tajemství kterému není ve světě rovno. Víme kde je ukryt poklad kapitána Flinta!! Odpoledne se naloďujeme a naše malá flotila složená z mé fregaty jménem Kajman a menší brigy Delfín meho zdatného syna odvážně odráží od břehů do neznáma. Během předlouhé a nebezpečné plavby jsme byli nuceni překonat širé mořské pláně bez větru kde jen namáhavá práce námořníků u vesel tažných člunů pohání lodě kupředu i prudký protivítr který nas zahnal na míle daleko od našeho cíle. Ale my vytrvali a konečně jsme tu. U neznámého souostroví se lodě oddělují jedna od druhé a samostatně prozkoumávají množství ostrovů a ostrůvků. Nálada mužstva klesá stále níž a blíží se k hranici vzpoury. Ale konečně přichází úspěch. Fregata Kajman střílí vítěznou salvu ze všech děl aby sdělila svou radost z nálezu a přivolala k sobe Delfína. Jenže - úkryt je prázdný!! Jen staré časem téměř smazané stopy dávají jakousi naději. Plachty letí vzhůru a flotila vyplouvá za novým cílem. Ale prokletí pirátského pokladu byť ztraceného je příliš silné. Najednou slyším upěnlivý křik a z kapitánského můstku Kajmana jen mohu sledovat jak se Delfín naklání na bok a jeho posádka se bezmocně řítí do studených vod oceánu. Z posledních sil se muži drží na hladině a nebýt náhlého poryvu větru který opět Delfína vrací do správné polohy mohlo dojít k nejhoršímu. Promočená ale zachráněná posádka se může vrátit na palubu a Delfín se znovu přidává k výpravě. Vracime se. V přístavním doku ověřujeme získané indicie a opět máme Flintovo zlato na dosah. Zbývá jen ..., ale ne, to si už necháme pro sebe. Takže jen závěrečné konstatování - roku dvatisícedeset dne dvacátého měsíce sedmého jsme skutečně nasli truhlici s pokladem kapitána Flinta.
Šťastná posádka děkuje všem kteří jí umožnili účast na této velké taškařici. Jmenovitě - největší dík Milanovi Ježkovi, za příběh a dobrodružství a speciální poděkování Hajdanovi, za konzultaci pri identifikováni hledaného muže. Naší milující manželce a mamce Ivě, za záslužnou zásobovací činnost po celou dobu výpravy a nemenší dík naší milované dceři a sestře Pétě za laskavé poskytnutí flotily plavidel. Všem - hip hip hurááá!! hip hip hurááá!! hip hip hurááá!!
Příjemná keška, poslední dnešního dne. Pohádková keška na závěr návštěvy témeř pohádkového kraje, co víc si přát. Klubíčko s vlnou jsem zapomněl doma a pletení mi také zrovna nejde, takže jsem ovčí babičce do škatulky ničím nepřispěl. Ale slibuji, že si dnes před spaním přečtu nějakou pohádku.
Škoda, že zrovna dva dny pršelo jak o život. Mohli jsme mít odlov suchou nohou :-(. Takhle jsme si trochu zaskákali ve snaze namočit se co nejméně, no, nepodařilo se. Rolavský rybník je opravdu pěkné místo. Na druhé straně rybníčka jsme nedávno hledali jednu hodne vzácnou řasu. A našli. Takže teď tu jsou poklady dva.
Mimořádně pěkná keška. Přeju jí dlouhý život a mnoho spokojených kačerů.
Huuu, VOJENSKÝ ÚJEZD - VSTUP ZAKÁZÁN, pravděpodobně pod pohrůžkou zastřelení. U podobných cedulí mám nutkání se znovu a znovu ubezpečit že stojim na té správné straně. Také jsem byl chvilku na vojně a tak z osobní zkušenosti vím, že na strážích bývali i hodne divní chlapi. Snad i proto jsem dnes měl pocit že se nutně musím otočit a budu zírat do hlavně nějakého samopalu. Souřadnice byly vyluštěny snadno, snadný byl i odlov. Takže jsem mohl úspěšně předstírat že za urychlené opuštění prostoru může přicházející déšť :-).
Každou chvíli jezdím kolem, ale podívat se sem mne ještě nikdy nenapadlo. Rychlý nález při cestě domů.
Konečně odloveno. Poprvé jsme tu před pár dni proplouvali a krátké vylodění na nález nestačilo. Tak až dnes. Hned u břehu jsem sice zapadl do zřejmě bezedného bahna, ale po dvou krocích jsem narazil na kamení a pak už mne čekal jen písek. Vody v řece dokonce s každým dalším krokem průběžně ubývalo. Než jsem na ostrůvku pořádně rozkoukal začaly u něj přistávat lodě. Z první vyskakuje natěšený kačer a po uvodních dvou pozdravných větách mi nachází kešku přímo před nosem. Páni, tak to je bytelný úkryt, ten asi velká voda neohrozí. Ownerovi díky za pěkné vodní dobrodružství, vodákům - ahóóóóój.
Mysterka o znalosti západočeských kačerů, šlo o to uhodnou z nápovědných obrázků správná jména a z těch pak spočítat souřadnice. Já jsem dlouze a hlavně marně dumal nad nickem ukrytým pod pismenkem "G". Po nakopnutí od Hajdana, díky, jsem zjistil že mé úvahy šly nejprve správným směrem leč neuvědomil jsem si že se leckerá jména jinak píší a jinak čtou. Výpočtovou akci na míste jsme zvládli bez ztráty kytičky, ovšem hodně si s námi zalaškovala funkce projekce bodu. Do teď nevím proč nás ve finále chtěla hnát na přesně opačnou stranu. Budu muset najít manuál k mé 60csx. Ještě že Ondra měl s sebou starý dobrý kompas takže najít vymakanou schovku bylo dílem chvilky. Díky za pěknou lušťovku.
Zas jedna vymyšlenost. Tu zkratku ani Strážce jsem neznal, což je velká ostuda, proto jsem dvojnásob těšil. Vyrazili jsme s Ondrou pěšky jak dva lázenští fešáci z Doubí proti proudu a poctivě šlapali az k poslednímu oblouku před bodem startu. Tam jsme v dnešním dusnu ztratili nervy, a zdravý rozum, a vydali se vlastní cestičkou přes sedlo. Pro kolmé stoupání cestou necestou se naše sandálky velmi hodily a vůbec jsme toho že je máme celou cestu nelitovali. Na druhé straně jsme u rozcestníku vysypali kamení z bot, to je neuvěřitelné kolik se toho do sandálů vejde, udělali čelem vzad a opět poslušně mazali do kopce po staré stezce. Odlov indicií byl snadný a po chvili jsme se mohli vydat za Strážcem. Jeden úsek cesty byl pro naše letní sandálky ještě úžasnější než ta první zkratka. Ale odlovili jsme a pro jistotu se zapsali i do vrcholové pamětni knížky. Onen zmiňovaný chutný "sandálkový" kousek byl směrem dolu ještě lepší. Zpátky na cyklostezce jsme si navzájem pogratulovali k přežití a rovnou zamířili nadvakrát k vodě. Nejdříve ze sebe omýt prach a hlínu ze stezky a pak hned za vodou k pití do hospůdky u Svatošek, protože jsme si samozřejmě nevzali nic s sebou do vyprahlého hrdla. Honzo, velký dík a hlubokosklon za dnešní dobrodružství.
K letišti jsme se přiblížili z jiné strany než jsme původně měli v úmyslu a tak jsme se pěkne prošli. V dnešním dusném odpoledni tu nebyla ani noha.
Pohodově nalezeno během vodáckého putováni po Ohři.
Pěkná mysterka založená na vědomostech o mincích. A i když mne anglická královna se svou korunou vysloveně potrápila bylo to zajimavé hledání.
Nezajímavá keška na nezajímavém místě. Jediné co by mohlo být bráno jako zajímavost je to že ji nikdo dlouho nemohl najít.
Díky rychlému úspěchu ve špionážními službami prolezlém Ostrově zbyl ještě čas na studený nanuk, bylo fakt horko, a na další kešku cestou domů. V Nové Kyselce bylo krásně. Nikde žádní agenti a mrtvá schánka jen jedna, za kterou jsme zrovna mířili. V poklidu jsme odlovili, prohlédli si okolí z výšky a na odchodu se ještě nechali potěšit motýly, kteří si na nás posedali k odpočinku po náročném lučním poletování.
Dneska jsme byli lézt. A když nás skály konečně utahaly přemluvil jsem zbytek rodinné výpravy že se cestou zastavíme v Ostrově na nové kešce. Další záhadnou šifru agenta Kačera jsme si dopředu vyluštil už večer a tak jsem byl připravený na úspěch. V Ostrově to byla rychlovka. I když s podobnou keškou jsem se ještě nesetkal a i logbook plně zapadl do špionážní atmosféry příběhu.
Na druhé straně vesničky Luka opět parkujeme kde jinde než opět u hřbitova. Stoupáme úvozovou cestou mezi krásně rozkvetlými loukami a v duchu si ukládám úkol cestou zpět natrhat pro naší mamču pěknou kytici z lučních květů. Na kouci louky odbočujeme a podél lesa pomalu dál stoupáme. Ale podařilo se nám přejít následující odbočku a místo vzhůru bezelstně pokračujeme po vrstevnici dál. Ještě jsem si v duchu lebedil jaká je to příjemná procházka. Na úrovni cíle jsme ale najednou byli o hezkých pár výškových metrů níže. Co naplat, museli jsme se vydat kolmo do pekelného svahu. Dva kroky pracně vzhůru, šest kroků rychlým sešupem sklouznout zpět. Proč jen já vždycky najdu tu nejdramatičtější cestu? Nakonec jsme vyfuněli nahoru zrovna u hledaného kříže. Zatím co já se snažil alespoň trochu dorovnat kyslíkový dluh a zkrze štípající pot v očích zaostřit na šipku kde že ta krabka je Ondra ji už lovil z úkrytu. Moc pěkné. Keška i místo. Když jsem se konečně trochu zmátořil sestoupili jsme zpět nepoměrně pohodlnější cestou.
Dneska jsme vyjeli s Ondrou na delší výlet až na samé hranice světa nebo-li na hranice vojenského prostoru Doupov. Na Hvězdě ostře zatáčíme vlevo a směřujeme kolmo k prostoru. Před poslední vesnicí ještě přístupné obyčejným smrtelníkům bez povolení, Luka se jmenuje, zastavujeme u smutných trosek bývalého židovského hřbitova. Hřbitovy jsou vždycky smutné, ale totálně zdevastované hřbitovy obzvlášť. Ke kešce již vede vysokou trávou vyšlapaná geodálnice takže ani nemusíme sledovat šipku. Snadný odlov a rychle pryč z tohoto chmurného místa.
Krátká keška v Doubí. Díky rychlému nálezu jsme získali čas na prohlídku tunelu i blízkého viaduktu. Už je to přeci jen hodně dávno co jsem tu byl naposled.
Dlouhá, předlouhá multi podél vláčku na horské trase z Varů do německého Johanngeorgenstadtu. Tak dlouhá, že než jsem posbíral všechny potřebné údaje změnil se i letopočet. Ale teď jedeme za posledními pěti čísly a už se těším na finále. Jedno číslo nacházíme u kamenného můstku přes trať u Tisové. Chvíli se rozmýšlíme, zda se vrátit k autu a k zastávce Nejdek-Sejfy zkusit najít nějakou silničku a nebo zda tam ty dva necelé kilometry dojít po turistické značce. Chvíli váhání a jdeme po svých. Než uplynula hodinka jsme zpět a máme dvě z chybějících čísel. Na nádražíčko v Horní Blatné se samozřejmě dostáváme autem. Pěšky by to bylo na celodenní výlet a ještě kus. Nacházíme popelnou jámu a máme další číslo. Spouštíme se dolů do Potůčků. Předposlední číslo na nás čekalo kde jinde než opět na nádraží. Necháváme plechového broučka na parkovišti a podle očekávání se naše výprava rozděluje. Holky vyráží na průzkum místního tržiště, kluci překračují hranice a míří směr Bahnhof Johanngeorgenstadt. Tak poslední číslíčko do skládačky je naše. Podle pokynů naplňujeme vagónky číslicemi a začínáme počítat. Ve výpočtu nacházíme první zádrhel. Ne, vagónky máme zaplněné správně, ale chybí nám údaj o rozteči kolejí! Kde vzít a nekrást? Cestou zpět Ondra spustil strašlivě dlouhou odrhovačku s monotónním textem: "Jdeme zpátky do Čech, jdeme zpátky do Čech ..." kterou se marně pokoušel obhajovat tím, že nemá Němce rád. Ve spleti potůčkovského tržiště nacházíme naše děvčata a společně se snažíme najít nějaké řešení. Chvíli marně telefonujeme na všechny strany až nakonec vítězí zprvu zdánlivě nesmyslný nápad naší mamči - jít se zeptat na nádaží. Ovšem, tam jsme před chvílí byli a bylo opuštěné a prázdné. A takové bylo i když jsme se tam vrátili. Ale odvážným štěstí přeje a na prázdné nádraží přijel vláček motoráček. Tak jsem se šel zeptat lidiček nejpovolanějších - osádky vlaku. Sice překvapeně, ale jinak vcelku ochotně se průvodčí se strojvůdcem zamysleli a dali mi kýženou odpověď. Se slzou dojetí v oku a kapesníčkem v ruce jsem jim mával když odjížděli. Takoví milí lidé to byli. Jenže tak jsem o nich smýšlel jen do chvíle, než jsem z výpočtu zjistil, že jejich odpověď v žádném případě nemůže být správná. Nezbývalo než znovu uchopit mobil a někam zavolat. Naštěstí byl Island doma a pomohl nám to prokleté číslo zkorigovat do přijatelné hodnoty. Pak už to šlo skoro jak po másle. Spočítali a zaměřili jsme postupovou mikrošku. Sice nás překvapila umístěním, ale správný kačer vydrží vše tak jsem do té ledové špinavé vody vlezl ... brrrrr. Stejně jiná možnost nebyla. A mohli jsme do finále. GPSka se ještě na poslední chvíli rozhodla trochu nás povodit za nos ale stejně jsme tu kešuli nakonec našli. Uff.
Krátká cyklokeška v Počernech. Po práci sedáme na kola a za chvíli u starého mlýna úspěšně logujeme.
Zas jedna delší procházková. Jednou už jsme ji začali, ale bylo to brzy z jara a narazili jsme na les plný sněhu. Projít by znamenalo těžce se prodírat závějemi, tak jsme si ji nechali na léto. Dnes jsme začali na sluncem rozpálené polní cestě a do stínu mezi stromy se vysloveně těšili. Vzdálenosti mezi jednotlivými zastávkami rostly geometrickou řadou a nakonec z toho bylo slušných pět kilometrů tam a pět zpátky. Cestou jsem sebral dva pěkné hřiby a večer byla první letošní smaženice.
Už u zámečku Favorit začalo lehce poprchávat. Když jsme to po památných stromech otočili na Sokolov, začalo hustě pršet. Zkrátka to vypadalo, že samo nebe nás chce zachránit před další blamáží a další keš dnes nebude. Ale přeci jen se alespoň trochu vyčasilo a liják se příjezdem do Sokolova proměnil na krásný zahradnický deštík. Možná i proto jsme měli rekultivovanou jámu bývalého dolu, nyní pěkné jezírko, jen a jen pro sebe. A Ondra mohl zabodovat úspěšným nálezem vtipné kešky.
Dlouhá multina po zastávkách u památných stromů. Trasování se zdálo byt jasné a přehledné, autor nezapomněl ani na kačery se slabším smyslem pro orientaci a přidal i zaměření nejdůležitějších odboček. Luštění, respektive dolování informací u památných stromů nám šlo jako po másle a my se pomalu ale jistě blížili k cíli. Ovšem vše skončilo na poslední stage, kde mne napadlo ověřit kontrolní součet. Pic kozu do vazu, někde je chyba. Ondra se málem skácel k zemi když jsem mu svěřil to nečekané překvapení. Otázka byla jasná - co teď? Některá rozhodnutí bývají těžká. Nicméně jsme se rozhodli obejít-oběhnout to ještě jednou a tu chybu najít. Tak tedy znovu a odzadu. Poslední stage - v pořádku, předposlední - v pořádku ... Nakonec nám ke kontrole zbyla jen stage úvodní. Cestou k ní mne kdoví proč napadlo ještě jednou si probrat ten kontrolní výpočet a najednou jsem to viděl. Se správnými hodnotami získat nesprávný výsledek to se může povést jen mně. Takže blesková oprava výpočtu a najednou je vše v pořádku. Zbývá jen zaměřit finálku a dojít si pro ní.
Počítačová mystery. Už i u kešování se člověk pomalu dostává do pozice že je nutné být vybaven víc než základní počítačovou gramotností. Komunikace pomocí telnetu byl pro mne vždy jen neužitečný pojem, informace která jedním uchem vejde do hlavy a druhým ji zase opustí. Než přišla tahle keška. A zas jsem o něco chytřejší.
Tuhle zajímavou mysterku jsem měl vyluštěnu v šuplíku už delší dobu. Jednou jsme se už na ni chystali, ale u Mrtvého rybníka bylo v lese ještě spousta sněhu, tak jsme to dopředu vzdali. Dnes ale byl krásný den jako stvořený k výpravě na "kopečky". Navíc jsme se rozhodli neexperimentovat a vzali jsme to po trase doporučené ownerem což se ukázalo jako skvělé rozhodnutí. Cestou bylo stále něco k vidění a krásně jsme se prošli. Hru na geodeta jsem si nazkoušel už doma takže zaměření zajišťovacího bodu ke kótě č.12 Nový rok bylo rychlé a přesné. Jen u finálky se ukázalo kdo z nás má přízemní starosti a kdo kouká kde co lítá. Zatímco já prolézal houští smrčin po čtyřech a zkoumal všechny díry, kameny a pařezy v rozumném okolí Ondra s hlavou hrdě vztyčenou viděl přes můj shrbený hřbet to co jsem já na zemi nikdy nemohl najít - jasný a zřetelný geoúkryt.
Krátký, ale zábavný výlet na kolech k zatopených kaolinovým jámám u Jimlíkova. Vzali jsme to ze Staré Role podél horkovodu a každý kdo nejel s námi může litovat. Za sucha jistě pěkná cestička se vlivem dešťů předešlých dnů změnila v solidní potok. Kola podkluzovala, bláto lítalo až za uši a co chvíli se přední kolo propadlo do bezedné louže. Zkrátka správná chvíle pro milovníky krosu. Nicméně jsme byli rádi když jsme najeli na panelku a věděli jsme že tu nejdrsnější část příběhu máme za sebou. Pak jsme už pohodlně dojeli až ke kešce. Tam na nás sice opět čekala mračna krvelačných komářích upírů, ale to nám nemohlo zabránit úspěšně kešuli najít.
Pěkná mysterka u Žlutické přehrady mi dokonale spravila náladu po Dolánce. Precizně vymyšlené téma prověřilo nejen mne při luštění první stage, ale i Ondru doma po telefonu, když mi pomáhal dát do kupy stage číslo 2 a finálku. Stage 2 vůbec byla vypečená. Chtěla mne tu sežrat miliarda komárů a v půli hovoru s domácí základnou mi začala moje Nokie dávat hlasitě najevo že má vybitou baterii. A Ondra se k tomu u jedné otázky totálně zasekl. Naštěstí druhou věděl, takže se dramaticky snížil počet možných řešení finálky pro případný BF útok. Tak jsem zkusil zatipovat a ejhle, vyšlo to. Finálka je na pěkném místě, tak pěkném, že jsem se k němu ještě jednou vracel, protože jako obvykle jsem si zapomněl opsat bonusová čísla.
Podivná multicache podél Střely ve Žluticích. Podivná proto, že sama neměla jasno kudy probíhá, jen nezřetelnou a těžko čitelnou poznámku ownera že nejkratší cesta není vždy nejrychlejší. A tak jsem se část cesty prodíral hustou bujně rostoucí vegetací do výše prsou a výš na březích Střely, obousměrně zdolával strmé svahy a další podstatný kus absolvoval po kolejích. Nějak jsem nedovedl přečíst ownerovy myšlenky a najít na mapě nějakou zajímavější nebo alepoň příjemnější cestu. Přiznám se že jsem čekal nějakou větší parádu, nebo alespoň nějaké logické provázání jednotlivých zastávek. Ani jedno se podle mého skromného náhledu nekonalo.
Na chvíli se vyčasilo, tak honem do sedel. S Ondrou hodláme na kolech zdolat novou cyklokešku. Doma jsem si naplánoval trasu - Vary, Počerny, Mírová, Chodov, ale v Mírové podléhám okamžitému nápadu a odbočujeme doprava měr Nová Role. U obrovské haldy plaveného písku z těžby kaolínu před Jimlíkovem zatáčíme vlevo a najednou projíždíme úplně neznámými místy. Je to vůbec možné, že jako rodilý novorolák to tu vůbec neznám? Samozřejmě místopisně vím že jedeme po zkratce směrem na Božíčany, ale to je asi tak vše. Naše experimenty s co nejpřímější trasou po chvíli zastaví závora. Nedá se nic dělat, musíme znovu doleva a pokorně se vrátit po silnici do Chodova. Pak už to byla rutina spojená s chvílí funění při stoupání na Bílou vodu. Na hrázi jsem najeli na cyklostezku č.2012 a po ní jeli tak dlouho až jsme doslova zastavili o hledanou kešuli. Precizní, vymyšlený úkryt. Logujeme a při pohledu na stahující se mraky raději vyrážíme zpět.
Poměrně dlouhá, tématicky zaměřená mysterka. Původně jsem se po ní vydal již před dvěmi dny. Jenže výsledky výpočtů na výchozích souřadnicích mne odkazovaly někam za řeku Teplou a bylo na výběr, přebrodit nebo to obejít přes půl kilometru vzdálený most v Tepličce. A ani do jedné varianty se mi nechtělo. Tak jsem na gpsce zaměřil jiný cíl a vydal se dobývat hrad Bečov. Dnes jsem začal rovnou na druhé straně řeky. Ivu jsem nechal fotit breberky na louce a sám se vydal k jezu ověřit předvčerejší výpočet. Výpočet byl správný a zastávka Voda byla rychle vyřešena. Mohl jsem tedy přejít na druhou zastávku Zemi. Rychlý výpočet a už jsem byl na cestě. Vtipně a nečekaně umístěné další souřadnice mne bývalého speleologa nemohly vyvést z míry. Se zatopeným sifonem Ochozského propadání se to skutečně nedalo srovnat ani v legraci. I když, pro někoho s klaustrofobií ...? Po provedení dalších výpočtových operací jsem zaměřil zastávku Vzduch a mohli jsme se s Ivou opět přemístit o kousek blíže k finálce. Tahle zastávka mne trochu překvapila. Na můj vkus to bylo docela vysoko a trochu jsem se obával i o kvalitu dřevěného schodiště. Rupnout mi pod nohama něco suššího mohlo být zaděláno na parádní úraz. Ale v pořádku jsem se vydal k obloze a stejně tak vrátil zpět. Zbývalo spočítat souřadnice finálky. Ťuky ťuky ťuk a mám to. Je to jen kousek. Po několika krocích jsem si ale uvědomil, že jsem právě vyrobil školáckou a skoro fatální chybu v úvaze o nalezení jedné odlišné kuličky mezi devíti stejnými. Naštěstí jsem si to uvědomil včas a výpočet rychle napravil. Malinko se tím změnil směr k finálce a také se mi navíc o dobrých dvěstě metrů přiblížila. Následný odlov byl otázkou chvilky. Cestou zpět jsem se potkal s DamiremCZ, který po návratu z výšek právě dopočítával finálku. Chvíli jsme pokecali a byl čas jet domů.
Krátká, ale o to krásnější odbočka ke kamennému městu s viklanem. Však taky tady bylo spousta lidiček. Alespoň mne měl kdo vyfotit.
Naučnou stezku Sklárna tvoří celkem 13 zastávek. Trasa je okružní, obousměrně značená, délky 8,1 km (včetně dvou odboček), s počátkem i koncem v osadě Sklárna, kde je i hlavní informační tabule a zároveň parkoviště. Z tohoto místa vychází NS doporučeným směrem po směru hodinových ručiček k rybníku Petrák a dále obchází Raštickou louku, přibližuje se k obci Tis u Blatna a vrací se do osady Sklárna. Nejvyšší bod je v cca 610 m n.m. Kromě okruhu NS jsou na trase dvě odbočky – k Mravenčí stezce a k Lidčině skále. Na Mravenčí stezce se vyskytuje hojný počet homolovitých mravenišť lesních mravenců pravděpodobně druhu Mravenec lesní menší (Formica polyctena). Není pochyb, že se jim zde dobře daří. Pohříchu jsme právě tuto pro nás nejzajímavější zastávku nejprve minuli a došli k číslu 5. Tak jsme se museli kus cesty vracet. U zastavení 9 a 10 stezka vede nad rašeliništěm po novém povalovém chodníku což nám hodně připomínalo Kladskou a jeji Korálky. U poslední zastávky před finálkou se začalo rychle zatahovat a sotva jsme zalogovali nález začalo pršet. Chvíli jsme váhali co dál, ale protože to vypadalo na delší dobu, vydali jsme se v lijáku zkratkou zpět. Pršet samozřejmě přestalo v ten moment kdy jsme dorazili k autu.
Dvě tématicky podobné kešky mne zavedly na místa se zvláštním ornamentálním seskupením stromů. "Stromořadí princezny Marie" tvoří 70 lip vysázených do tvaru písmene M. Uvádí se, že stromořadí nechal vysázet vévoda B. B. Spontin na počet své sestřenice Marie Spada - Potenciami. Po její smrti dal nedaleko vysázet "Křížové stromořadí" ve tvaru kříže ze 41 lip ve dvou úzkých řadách.
Na původní kešku si moc dobře vzpomínám. Tu jsme ulovili jako číslo 7 v pořadí 25. září 2005. Nová keška nabízí opět úžasný výhled na Bečov a zachovává i tu správnou dávku adrenalinu nastavenou keškou předchozí. No, nebyl bych to já, kdybych i dnes nepřistupoval ke kešce z poněkud jiné strany než měl asi owner v úmyslu. Ale nevadí, výšky a skály to je moje.
Udýchaná keška během nečekané zastávky v Krušovicích. Zatímco ostatní šli k Lípě na obídek já zavolal Ondrovi aby mi doma na gc.com našel nejbližší kešku. Místní mysterku jsem vcelku rozumně vyloučil a nechal si nadiktovat souřadnice kešky Zapomenutý altán. Necelý kilometr a půl daleko. Tak rychle pro ni. Fííí, to byl nářez, moje fyzička už opravdu není to co bývala :-(.
Poslední keška dnešního geovýletu s Huskym a Ježkem. Nečekaně velká krabka hodně drze ukrytá na zdi kostela. Jenže kačer musí občas koukat nejen po keškách ale i pod nohy. Což ale Husky neudělal a s našlápnutou botou pěkně zasmradil celé auto :-).
Jednoduchá keška v lesíku na břehu rybníka. Ale alespoň zas jeden pěkně vymyšlený a provedený úkryt.
Moje výroční a kulatá keška - jupíííí!!! Po zásluze je dosaženo mety 500. První gratulace rovnou na místě přijímám od Huskyho a Ježka.
Další památný strom do sbírky. Tento ale stojí na soukromé zahradě a je tak nepřístupný. Kešku opodál odhalil Ježek a vyznamenal se i u vracení na místo. Jako krytí zvolil naše auto a ani u toho nevystoupil z vozu ven.
Keška v příjemném stínu parku. Díky rychlému nálezu jsme mohli chvíli rozmýšlet jestli se za památným stromem vydáme napříč parkem, nebo ho raději objedeme po obvodu autem. S vědomím již našlapaných kilometrů z Teplic sedáme do auta.
Jednoduchou mysterku nebylo zas tak jednoduché vyřešit, ale po chvíli se i ona poddala. Zřejmě proto, že jsem si kvůli předpokládanému vstupu na hřbitůvek nasadil v dnešním vedru i čepici :-).
Další keška, tentokrát již cestou domů. Nepozorná četba listingu nás trochu zmátla, tak jsme v cílové zóně marně vyhlíželi cokoliv, co by se mohlo podobat kamennéhu stolu.
A jsme na místě. To co vypadá jako sbírka scifi povídek je ve skutečnosti dvacet keší uspořádaných do podivného geometrického obrazce. O jeho popularitu se ani tak nepostaral ten zvláštní tvar, v Čechách hojně používaný pro zkratkovité znázornění ženského klínu, ale spíše reakce reviewerů, tedy lidiček odpovědných za schvalování nových kešek. Náš národní to pustil, jeho "nadřízený" zas zrušil. Netušil jsem že Francouzi znají význam tohoto symbolu, zvláště když jeden hodně podobný má ve znaku jejich národní automobilka a nosí ho na kapotě každý Renault. Nicméně, autor nějak zareagoval a keše obnovil. A na malou senzaci bylo zaděláno. V sobotu se tam sjely desítky kačerů, kteří chtěli na vlastní oči vidět jádro pudla a odlovil před dalším zrušením. V terénu, kam by za normální situace nikdo ani nestrčil nos bylo plno. Všude spousta vody, ale my jsme byli vybaveni holinkami, a šílená mračna komárů ignorujících snad i repelent. Vzali jsme to po obvodu zleva, jak poradil Bišák, a za nějakou tu hoďku jsme všechny kešky úspěšně odlovili.
Podle názvu bych spíše hledal hřbitov než starou vodárnu, ale klid a ticho tu určitě je. Jinak je to jedna z nejtěžších kešek. K odlovení jsou třeba opravdu silné paže :-).
První keška dnešního výletu spolu s Huskym a Ježkem. Ze starého dubu zbylo už jen torzo, ale i tak stále monumentální.
Multinu, o celkové délce 6 kilometrů, jsem s vyplazeným jazykem zvládl v rekordním čase na závěr eventové návštěvy Krásného Dvora.
Výroční event k 10-ti letům existence geocachingu. Setkání v krásném parku zámku Krásný Dvůr mělo jen jednu malou chybičku. Organizátoři byli připraveni pouze na suchou variantu. Celodenní déšť a mrholení je zaskočilo. Takže jsme s Ondrou a Péťou po chvíli klábosení zvolili náhradní program a šli na prohlídku zámku. Potom semaličko vyjasnilo, tak jsem vyběhl, a to doslova, na dlouhatánskou multinu po parku. Děcka se rozhodly, že nejsou takoví blázni a raději počkaly u zámku. Teprve doma jsem se dozvěděl, že během eventu vyběhla jedna tradička podlíž a hlavní byť nečekanou náplní eventu se tak stal její hromadný odlov.
Krátká vycházková s hodně překvapivou keškou na konci.
Wogastisburg mám v merku už několik let. Přeci jen franský kupec a sjednotitel Slovanů Sámo nebyl jen tak někdo. Na Wikipedii si o něm mimo jiné můžete přečíst:
Záznamy franského kronikáře Fredegarda jsou nejstarší písemnou zprávou, kterou o Slovanech v českých a slovenských zemích. Část Slovanů žijících na našem území, především na jižní Moravě, byla po řadu let vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů, jejichž říše se rozkládala v dnešním Maďarsku. Sámo přišel se svým silně ozbrojeným doprovodem ve čtyřicátém roce panování franského krále Chlothara II. tedy v roce 623 až 624, právě v době kdy vypukla slovanská vzpoura proti Avarům. Důvodem jeho příchodu byla pravděpodobně snaha ochránit vlastní obchodní zájmy ohrožené válečným konfliktem. Sámova skupina se přidala na stranu Slovanů a společně pobili mnoho nepřátel. Sámo ve vítězném boji údajně prokázal takovou statečnost a velitelskou dovednost, že byl zvolen za krále. Přesně se neví ani to, kam až Sámova moc sahala. Pravděpodobně přesahovala hranice dnešních Čech a Moravy, její centrum údajně mohlo být někde v dolním Pomoraví. Později se Sámovi Slované dostali do konfliktu s franskou říší. Její vládce Dagobert I. chtěl rozšířit svou vládu dále na východ a napadl slovanská území pod záminkou pomsty za násilí údajně spáchané na franských kupcích. Dagobert I. byl poražen v bitvě u slovanského hradiště Wogastisburgu (631). Bitva trvala tři dny. Tři dny bojů ovšem neznamenají, že by bitva trvala nepřetržitě tři dny. Spíše si můžeme představit tři dny opakovaných pokusů dobýt slovanskou pevnost. Po porážce u Wogastisburku vyjednával Dagobert I. se slovanským panovníkem o míru. Ještě nedávno se Dagobertovu vyslanci Sichariovi zdálo nemožné, aby se Frankové přátelili s pohany. Přesné místo, kde se pevnost nacházela, není známo a dodnes se po něm pátrá. Podle některých historiků by se mohlo jednat o vrch Rubín na Podbořansku. Pro tuto lokalizaci však dosud nebyly sneseny všeobecně přijímané důkazy. Sámo zemřel pravděpodobně roku 659. O dalším vývoji jeho říše, která nebyla skutečným státním útvarem s pevnou organizací, není nic známo. Předpokládá se, že slovanské kmeny se od sebe opět oddělily a vyvíjely se samostatně. Hlavním cílem kmenového svazu bylo sjednotit Slovany k obraně proti Avarům a Frankům a usnadnit jejich kořistnické výpravy proti sousedům. Jakmile avarské a také franské nebezpečí pominulo, svaz se rozpadl.
Samotný vrch Rubín už z dáli vypadá jako by na něm skutečně mohlo něco kdysi stát. Plochý, jakoby seříznutý vršek to hodně naznačuje. I výstup nahoru může lecos napovědět. Mně tedy napověděl alespoň to, že být válečníkem útočícím na pevnost na vrcholu, tak po zdolání kopce zahodím zbraně i zbroj a zcela vyřízen se vzdám nepříteli.
Zajímavě pojatá mikroška v blízkosti válečného památníku. Velmi netradiční úkryt.
Podbořansko je skutečně plné bunkrů. Další, tentokrát neudržovaný řopík.
Z obce duchů zbyla jen jedna zeď kostela u nové silnice.
Jedna opravdu drive-in. Autem na místo, vystoupit a udělat pár kroků. Nic na co by se po letech vzpomínalo.
Keška zajímavá násilným přechodem řeky. Nějak jsem si špatně přečetl mapu a najednou jsme stáli na břehu řeky a most či lávka nikde. Takže jsem zálibně spočinul okem na blízkém jezu. Ono se ani nic jiného nedalo dělat. Snad jen preventivně sundat boty, což jsme neudělali. ALe ukázalo se že boty jsou vážně nepromokavé a všechna voda do nich se dostala řádně vrchem. Pak už to byla klasika s tím, že lepší cestu ke kešce jsme našli až cestou zpět.
Dneska jsme jeli daleko. Chtěli jsme si s Ondrou prohlédnout pozůstatky vojenského opevnění a naším cílem byl zrekonstruovaný a plně vybavený bunkr zvaný řopík (ŘOP - ředitelství opevňovacích prací). Několik linií těchto bunkrů můžeme stále najít podél celých našich hranic. Byly vybudovány jako obranný systém proti rozpínajícímu se Německu. Navštívený řopík je dnes vybaven dvěmi kulomety, jednoduchou klimatizací na kliku, polními kamínky a dalšími dobovými reáliemi. Na části vnější zdi se jeho majitel a nadšenec do vojenské historie pokusil zrekonstruovat původní maskovací nátěry. Moc pěkné. Jen nevím jak se tam s tím vším vybavením mělo vejít sedm vojáků.
Další výprava za pokladem, tentokrát ve smíšeném deblu s Péťou. Podle doporučení jsem nechali přibližovadlo v Květnové a dál pokračovali po svých. Trochu jsem zalitoval, že s sebou nemáme kola, byla by to o něco příjemnější cesta. Ale i tak jsme lesem dospěli až ke stezce kde se obvykle draci pohybují a úspěšně sestoupili k nečekaně velkému vodopádu. Ulovení kešky dílem okamžiku a nezabránili nám v tom ani dva železní draci prohnavší se v naší těsné blízkosti.
V Tatrovicích na přehradě jsem byl naposled jako kluk. Nevím, jak moc se tu změnilo, ale i po těch letech mi to tu připadalo známé. Nechali jsem už unavenou Péťu v autě a sami chlapi se vydali směr hráz. Na hrázi jsme se potkali s Mikezem a jeho partnerkou. Zkoušeli nás trochu postrašit, že nález nebude taková legrace jak by se mohlo zdát. Takto vybaveni jsem se odvážně pustili do lesa na březích přehrady. Gpska nás trochu povodila mezi stromy, ale nakonec přeci jen neomylně zavedla na dosah ke kešce. Nevím jak a kde hledal Mikeze, ale Ondra uspěl na první pokus.
Zatopené lomy mívají své kouzlo. Nedávno jsme z výšky obdivovali lom Dětaň. Tady na Kernbergu jsme sešli až k hladině tyrkysové vody. Škoda jen že někteří lidé nemají problém zaneřádit břehy svými odpadky. U kešky se vyznamenala Peťula, která v cílovém místě chvíli otálela a dávala nám tak poměrně slušný náskok, aby nás hned v zápětí pokořila svým vítězným sáhnutím pro kešku.
Od Emiliiny vyhlídky jsme to vzali kolmo vzhůru na další vyhlídku. Prošli jsme lesem a narazili na slušnou cestu která nás zavedla až nahoru. Zbývalo jen přejít zbatek svahu k vrcholu a najít dobře zaměřenou kešku v beznadějně velkém suťovém poli. Pro případ nouze byla v listingu vtipná nápověda která by určitě případné problémy s nalezením vyřešila - kámen :-). Kraslice pod námi, slunce nad námi, tady by se příjemně lenošilo.
Další opuštěné místo. Emiliina vyhlídka byla kdysi oblíbeným místem vycházek, ale to všechno bylo. Dnes tu jsou jen smutné trosky někdejší slávy. Keška poblíž je pěkně ukrytá a její nález potěšil.
Stylově pojatá keška. Místo válečné tragedie je jistě pietní a smutné, ale daleko smutnější je jeho současný stav.
Nová Dítkova keška slibující nové pohledy na starou dobrou Ohři. Překrásné slunečné páteční odpoledne nás vytáhlo za novým dobrodružstvím do lesů a kopců nad Doubí. Cesta se kroutila jako had naprosto neznámými místy. Zvláštní, tady jsem skutečně ještě nikdy nebyl. A výhled od finálky? Naprosto neskutečný. Údolí Ohře jsme měli před sebou jako na dlani.
Zas jednou jsem podlehl vábení blízké kešky a byl z toho na palici. Vyrazili jsme s Ondrou za platany časně ráno a zpočátku vše vypadalo naprosto bezproblémově. Jeden platan, druhý platan ... a konec. Špatně jsme si vyložili stage 3 a s nadšením vyrazili za špatnými souřadnicemi. Tam nám navíc v gpsce došly naše jediné baterky a bylo vymalováno. Logicky následoval další večerní pokus. S nabitými baterkami a novou nadějí, ale bohužel se stejným výsledkem. To co nás mělo napadnout nás nenapadlo. Nastal čas marného zkoušení všelijakých možností a variant. Dokonce jsem si pomocí jednoduché excelové tabulky spočítal zhruba tucet v úvahu připadajících možností odpovídajících zadání a dosud zjištěným údajům. Stačilo by je jeden po druhém obejít a nemohl bych minout. Přesto jsem se ale nechal inspirovat úspěšným Rackem a znovu jsem se zamyslet nad tím co mne má podle úmyslu autora napadnout. A světe div se, napadlo. Následný a opravdu snadný odlov potvrdil mé výpočty. Ani bych nemusel obíhat tak dlouho.
Olgoj chorchoj, ten mýtický a zlověstný červ schopný zabít na dálku i člověka se objevil tady u nás, v Karlových Varech. Tato neuvěřitelná zpráva se velmi rychle rozšířila po celém blízkém a i dalekém okolí. Ale tak jako v poušti Gobi ani tady nebylo jednoduché dostat se Olgojovi na kobylku. Nejprve zapeklitý listing, kvůli kterému jsme se po první stage vraceli domů, pak cesta plná překvapení která byla s každou další zastávkou větší a větší, postup těžší a komplikovanější. Jen odvážní mužové jasné mysli, neznající strach z temných úzkých míst mohli přijít Olgojovi na stopu a odhalit jeho aktuální příbytek. Ogloj chorchoj je jasným kandidátem na kešku roku.
Netradičně a s humorem vymyšlená keška v Chodově. Fantazie autorů kešek je opravdu bezbřehá. Jen si říkám pokud ji owner nemá přímo proti oknům asi tu dlouho nevydrží.
Skalní hřebínek naproti přes cestu je o něco vyšší než planina s bouldery a určitě tam musí být i lepší vyhlídka do kraje. Tak jsme ho vyšlápli. Za výhledem i za keškou. Na okružní stezce k vyhlídce a zpět bylo nepoměrně rušněji. Naštěstí i tady vzal owner rozum do dlaní a kešku ukryl tak aby se dala najít bez dohledu zástupu mudlů na turistické cestě.
Mezi bouldery v Ležkách jsem se už kdysi dávno pohyboval. Na těhle skalkách jsme se klukama z horolezeckého oddílu vyblbnuli do totální únavy. Dneska jsem tu naháněl Velrybu. Orientačně jsem měl představu kde hledat, ale roky jsou roky a kdoví jestli se ty skalky nějak po nocích nepřemisťují. Zkrátka a dobře, chvilku to přeci jen zabralo. Všude pusto a prázdno, jen zrovna na velrybě dvojice mladých lezců pokouší své zdraví a štěstí. Nicméně, úkryt postupové mikrošky byl zvolen dobře a dal se vybrat nerušeně. Pak už jen zbývalo uvěřit šipce a vydat se za ní.
Rychlý výjezd a ještě rychlejší návrat. Na místě u Mikulášského kostela jsme zjistili, že se cosi neblahého událo v PDAčku a systém postrádá družicová data. A jelikož jsme jako vždy když zafungují Murphyho zákony nechali doma druhou navigaci :-(. Následovalo podrobné čtení listingu a logů pod ním jestli se náhodou někdo malinko nepodřekne. A takyže ano. Získali jsme tedy hrubou lokalizaci a mohli začít s BF útokem. Chvilka napětí ... ještě jedna malinká, nebudu víc napínat ... nebo jo ... a ... máme ji. Logujeme a smutni z krásného dne jedeme domů.
Lyžařské cache? Zásadně bez lyží. Trasa je stejná, jen místo běžek v bílé stopě šlapeme v lehkém poprašku dvou centimetrů sněhu co v noci napadl. U Mrtvého rybníka jsme ještě nikdy nebyli, tak jsme se docela těšili. A stálo to za to. Tady v Krušných horách jsou opravdu kouzelná místa. Na ukrytí keše bylo znát zkušenou ruku takže to celé dnes nemělo chybu.
Krátká multina po začátku naučné stezky. Že mají v Abertamech koupaliště mne dost překvapilo. Asi to tu mám spojené jen se sněhem. Jednotlivé stage byly jasné, výpočty jednoduché a finálka pěkná. A přestože tu v noci dost nasněžilo, byl to pohodvý výlet.
Naše první WHERIGO hra. Trošku to připomíná jakousi virtuální multinu. Hráč prochází různé lokace a přitom plní různé úkoly, odpovídá na otázky, nalézá předměty a z toho všeho se odvíjí celý příběh hry až do úspěšného konce. Nám se cesta za záchranou pejska Matýska v jednom místě značně zkomplikovala protože jedna lokace se ne a ne otevřít. Konzultací u Bišáka na eventu jsme si potvrdili správnost místa a tak jsme se tam vrátili. A najednou vše šlo a my Matýska zachránili. Tím se nám odkryly i souřadnice finální kešky a my si mohli pro ni dojít. V cíli na anás ovšem čekal menší šok, protože na kódové heslo nikdo nezareagoval. Nicméně jsme vytrvali a člověk znalý byl nakonec po telefonu sehnán a my mohli úspěšně zalogovat.
Opět jedna drive-in kousek od Peřejí kde se konal event. Protože jsme u stolu seděli s ownerem, věděli jsme že nás nečeká žádná velká zrada a tak jsme zkusili rychlý odlov. Dokonce tak rychlý, že jsme kolegovi co už tam chvíli hledal vyfoukli kešku pod nosem.
Opět v Klášterci, tentokrát s Ondrou. Před eventem jsme se vydali za Matýskem, ale jedna lokace se nám nechtěla otevřít, tak jsme v Peřejích museli vyzpovídat Bišáka co a jak. Vyměnili jsme nějaká CWG, pochytali kdejaké novinky, zajedli to smažákem a protože stále bylo ještě hezky, vyrazili jsem dorazit Wherigo o Matýskovi.
Krátká, skoro drive-in cache v Sokolově. Památné stromy mám rád. Zjistit požadované rozměry byla hračka a odlov jakbysmet.
Rychlý večerní odlov další kešky "hned za rohem". Jak se objeví podobná keška v takové blízkosti, hned se kolem rojí kačeři jak diví. Tak i my jsme dnes u kostela svaté Anny v Sedleci byli až -náctí. Pěkná, vtipná skrýš.
Na javor nad Novými Hamry jsem koukal už v zimě, ale záplavy sněhu mne od něj dostatečně odradily. Dnes to byl vcelku pohodlý výstup po sjezdovce, kde sněhu byly opravdu jen skromné zbytky a nebylo třeba lyží ani sněžnic. Sice nás občas pokropila mírná přeháňka, ale pořád to bylo lepší než sněhová vánice. Mohutný strom ve vrcholové partii jsme viděli již z dálky. Kdysi i tady pulzoval život jak je psáno na informačních tabulích o zaniklých krušnohorských obcích, ale dnes tu jsou již jen stromy a nevelké pozůstatky základů několika domů. Nebýt několika rekreačních chat naproti nám, bylo by to hodně opuštěné místo.
Ale pěkná sobota ještě nekončí a my s Péťou vyrážíme dále na Polínský vrch. Po odbočení na polní cestu pro jednoho prožíváme chvilku napětí při setkání s protijedoucím autem. Nakonec raději volíme variantu ústupu a místo přetlačované ten kousek zpět vycouváme. Za chvíli jsme už ale pod kopcem a můžeme do svahu. Malinko nás zbrzdí zmýlená kdy se ocitáme pod kolmými stěnami horolezeckého ráje, ale odvážným výstupem po pravé straně se lehce dostáváme nad ně a můžeme pokračovat v honbě za pokladem. Vrcholová plošina je pěkně zarostlá hložím kterým je radost se prodírat. Samozřejmě, pohodlnou přístupovou cestu nalézáme až při návratu od kešky. Murphyho zákony platí vždy a všude.
Konečně mám v hledáčku Mensdorf. Kdyby mi ještě předevčírem někdo řekl, že tam půjdu s gpskou byl bych se mu vysmál. Tady znám skoro každý kámen a každý strom. Už to bude pomalu dvacet let, co jsem poprvé zabrousil do těchto končin. Však taky osadní srub něco pamatuje - letní výroční ohně i vánoční oslavy. Na rybníčku pod ním jsme hráli hokej s hokejkami uříznutými v lese i sbírali borůvky a houby kolem něj. Při logování u ledové jámy se najednou vedle nás zjevili lidičky z Yukon teamu. S pocitem téměř domácího pána jsem je tedy provedl po nejbližším okolí. Nakonec jsme zakotvili u malého ohníčku před srubem aby si Péťa mohla opéct buřtíka a tam jsme si pěkně pokecali o keškách.
Dneska jsme na cestě za pokladem jen my dva s Péťou, nejstarší a nejmladší z rodiny. Míříme na Mensdorf, kde jsem ještě nedávno býval na osadě jak doma. Cestou ale děláme krátkou odbočku do lesa. Tady je někde pramen a u něj ukrytá keška. Počátkem roku jsme tu s Ondrou již brousili ale pro množství sněhu jsme to vzdali hned na začátku. Dnes tu sníh už není a za pár minut držíme poklad od pramene v rukou.
Večer při rozmýšlení cíle výpravy na další den jsem narazil na kešku s veselým názvem a jen ze zvědavosti jsem tu mysterku rozklikl. Jejda, téma blízké, ba přímo nejbližší. Již při čtení mne napadaly odpovědi a než jsem dočetl měl jsem jasno. Ačkoliv je už tma, musíme ještě ven. Odlov na známých místech za svitu měsíce a našich baterek proběhl bez problémů.
Je krásný den, tak proč ještě nezkusit blízký zatopený lom v Dětani? Rozhodli jsme seposlechnout pokynůdoptravního značení a nechat svoje přibližovadloještě před značkou zákaz vjezdu. To jsme ale ještě nevěděli že budeme toho dne jediní. Po prašné mírně stoupající asfaltce se kolem nás míhala auta jedno za druhým. Evidentně jim zákazová značka nepřišla zajímavá ani důležitá. Násůledkem toho se na mne zbytek výpravy díval jako na vyvrhela který z čirého sadismu je donutil trmácet se kamsi za keškou pěšky. Naštěstí ale všechny ta auta mířila na skládku, tedy doleva a my šli vpravo. Zatopený lom na nás dýchl poklidnou atmosférou a mihotající se odlesky na hladině jen potrhovaly příjemný jarní den. Vzali jsme to za šipkou kolmo na vrstevnice a na jedné terase vysoko nad vodou holky řekly - a dost. Dál jsme pokračovali jen my, drsní mužové které jen tak něco nezastaví. Ani skoro kolmý svah, ani trní, ujíždějící kameny pod nohama nebo neprostupné houštiny. Stoupali jsme vzhůru s takovou razancí, že jsme nahoře málem přepadli přes vrchol na druhou stranu. Naštěstí jsme včas stačili zabrzdit. A keška byla naše.
Opět jedeme na Valeč. Tady sice malinko zazmatkuju a místo doprava jedeme rovně, ale hned na podruhé jsem se bezpečně trefil na tu správnou silničku. Možností jak sedostat k Hraničním dubům bylo několik, ze všeho nejméně se mi pozdávala zrovna ta Islanďanova, takže jsem se vybral cestičku po vzoru Elbura a nabízené parkoviště závoních strojů jsem velkomyslně přehlédnul a pokračoval dál na Vrbičky. Autíčko jsme nechali pod dohledem zvědavého skotu a sami vyrazili přes potok a elektrický ohradník k zalesněnému hřebenu. Kdybychom nechtěli ušetřit podrážky a asi tak sedm minut mohli bychom pokračovat ještě okousek dále a k dubům se dostat pohodlnou cestou. Cestou jsem míjeli vosín, jak ho případně nazval náš všeználek Ondra, ale kromě několika osamocených čmeláků se v okolí žádné včely, ba ani ty vosy, nevyskytovaly. U dubů jsme byli hned. Jsou to opravdu pěkné staré stromy a i ta pověst se k nim báječně hodí. Ale ten menší už vypadá dost zbědovaně. Vlastní keška naopak vypadala dobře, ovšem důkladně ukrytá ve své pevnosti z trní.
Slávááá. Sníh je konečně pryč a my co lyžím zrovna moc nedáme můžeme vyrazit do hor na lyžařské kešky. Za touhle jsme místo běžeckou stopou bílou plání šli po pastvinách a loukách. Zpočátku v dešti, pak zas se sluncem v zádech, počasí jak v máji, ale hlavně - bez sněhu. Kešku jsme našli jako by nám cestu někdo nalajnoval až k ní. A zas jednou jsme museli ocenit originální úkryt.
Celý týden řádilo skoro letní slunce tak jsem se těšil na víkend. O víkendu bylo ovšem hrozně, zima a déšť. Jenže to těšení muselo ven. A tak déšť nedéšť vyrazili jsme. Cesta do Arnoltova je téměř děsivá. O to víc pohodovější a příjemnější byla lehká multi od stromu ke stromu. Ani finálka nebyla tak těžká, ačkoliv dva mí předchůdci logovali DNF. Ale každá mince má dvě strany. Cestou zpět si Iva nepěkně poranila oko.
No, konečně, řeknete si. To by bylo aby Jára Cimrman nezanechal svou stopu v dějinách i v Sokolově. Veverčí most je věc tak krásně zbytečná až to nutí k zamyšlení nad tím kde všechny ty veverky vlastně jsou. Odlov keše byl snadný a nekomplikovaný. Ale na závěr se přištrachal místní samozvaný strážce pořádku a jal se mne zpovídat co že tu vlastně dělám. Zjevně jsem ho svou odpovědí neuspokojil a tak začal naštavně kroužit kolem, cosi nepěkného si brblajíc pod nos. Ale já jsem opět zklamal. Nikterak jsem neznečistil veřejné prostranství, ani odpolivnutím, zeď jsem nepočmáral sprejem ani neotloukl kamenem, okolní porost jsem nepolámal, zkrátka choval jsem se jako řádný občan. A tím jsem ho naštval zřejmě úplně nejvíc.
S největší obezřetností jsem z Chlumu dojel do blízkého Habartova. Jezdit bez dokladů není zas taková legrace jak by se mohlo zdát. Umístění jsem nejprve obhlídnul z povzdálí a pak se teprve vydal za jistým cílem. Pěkně přidrzlé umístění dokáže potěšit každého kačera. Pohodová keška, na pěkném místě, parádně umístěná, s poutavým listingem a ve skvělém provedení. Zkrátka keška se všemi 5 P.
Návštěvu Chlumu svaté Máří jsem plánoval už dlouho, ale počasí nevycházelo jak bych si přál. Tak až dnes mne příjemné jarní slunko vytáhlo ven za dobrodružstvím. Holky jsem vysadil ve Staré Roli u cirkusového stanu aby se pobavily veselými kousky klauna a roztomilých zvířátek a sám se zařadil do silného silničního provozu na stupni tři až čtyři směr Sokolov a dál. Do Chlumu to byla pohoda, na místě jsem ale zjistil, že jsem se na cesty vydal bez peněz a také bez dokladů. Jak snadno řidič ztratí rozvahu a klid na silnici, když u sebe nemá ten malý kousek papíru zatavený v plastu o který se tak silně zajímají všechny silniční hlídky dopravní policie. Nicméně už jsem byl na náměstíčku v Chlumu a nemělo cenu plakat nad rozlitým mlékem. Zaměřil jsem a nikým nerušen jsem sestoupil až ke studánce se vzácným pramenem. Šipka mne ale hnala ještě o kousek dál, tak jsem poslechl. Při vzdálenosti 0 metrů jsem se zastavil, shýbl a - byla tam.
Opět lovíme v mé rodné Nové Roli. Vyluštění mysterky na téma "Holky z porcelánu" bylo hotové raz dva a mohli jsme vyrazit zkusit své štěstí. Ale co na nás Hajdan vymyslel jsme nečekali. Ke keši postavil jako krytí kaminon i s návěsem a navíc ostražitého strážného v podobě řidiče, který se rozhodl neopustit svou plechovou obludu ani na vteřinu. Přesto že jsme se plížili tak že by nás i náčelník Velký had vzal do svého kmene, podezíravému zraku tirákovu jsme nemohli uniknout. Poprvé za celou zimu jsem litoval, že nemrzne až praští, nefičí severák a svět nehrozí definitivním zamrznutím. To by se totiž odešel ohřát do nejbližší hospody a vyklidil by nám tak pozice. Ale takhle jsme nemohli přijít na nic co by ho odlákalo alespoň o tři metry dál. Nakonec musela přišla chvilka kdy se pro něco otočil a nakonec dokonce pro to musel do kabiny. Ta minuta, dvě nám musela stačit k nalezení, vyzvednutí, zalogování a vrácení zpět. Stačila. A tak jsme opět uspěli.
Další zimní návštěva známé obce Prameny. Já sám fakt nevím, proč se sem nevydáme až v létě. Sněhu málem po kolena a nad keškou ještě víc. Když jsme se k ní konečně závějemi prokopali nalezli jsme ji tak zamrzlou v ledu že se to zdálo být nad naše síly. Ale býčí respektive kačeří vůle je nezlomná a nezná překážek. Za pomoci polní lopatky jsme ledový příkrov překonali a ten vydal své tajemství. Tutová pětková jedničková keš.
Tady na popravišti jsme už kdysi dávno také byli. Ale dnes to málem byla poprava skutečná. Nějak jsme si zapomněli opatřit konkrétní den připadající na poslední popravu a metr jsme s sebou také jaksi neměli. Když připočtu že nadmořskou výšku jsme odečítali z autoatlasu a světové strany tipovali podle množství mechů a lišejníků vyskytujících se nejvíce na straně severní mohlo to být DNF jak vyšité. Ale, všechno jsme s dědovou pomocí na telefonu nějak dali dohromady a kešuli našli bez problémů. Vzkaz pro další lovce: přistupujte k popravišti s pokorně skloněnou hlavou, protože jinak si ji rozbijete o snížený vchod jako já :-).
Nová keška v nové lokalitě. Hned na začátku jsme měli možnost seznámit se s Cháronem, ovšemže bezpečně přes plot a jeho páníčkem, který nás informoval o posunu souřadnic na další stage. Nepotkat ho, fakt nevím, asi bychom ještě teď bloudili někde po lesích. Takhle jsme vyrazili sice trochu naslepo, ale za to s malou nápovědou. Díky tomu jsem po chvíli rozpačitého váhání a rozhlížení se zvolili tu správnou možnost a mohli se začít přesouvat od stage ke stage. Naštěstí byl všude ještě sníh a tak jsme mohli částečně svá zjištění konfrontovat se stopami předchozích nálezců. Tedy, naštěstí opravdu nálezců protože v opačném případě bychom také mohli dojít akorát tak do Prčic nebo do nejbližší hospody. Další zaváhání se už nekonala. Snad jen u poznávačky stromů, ale stačilo se krátce zamyslet nad nabízenými možnostmi a trochu se porozhlédnout po spadaném listí a bylo jasno. Finální umístění mne překvapilo svou nápaditostí a musím ho pochválit. Po přehršli úkrytů pod kamenem či trubkou se jeví jako velmi propracované.
Mikrokeška bez nápadu a o ničem hned u silnice. Poslední úlovek v dnešní Praze na cestě domů.
Tahle keška byla sice naší konferenci úplně nejblíž, ale na cestě vedle ní měla zrovna praktické cvičení s teodolitem spousta mladých nadějných geodetů kteří vypadali že jim zaměření pešiny bude trvat asi tak sto let. Skrýš jsem sice odhalil, ale nemohl jsem k ní. Tak jsem se nejprve vypravil zkusit štěstí u Krále komiků. Kupodivu, při návratu tu už bylo mudloprázdno.
Jednoduchá keška poblíže domu Vlasty Buriana v docházkové vzdálenosti od konferenčního centra Masarykovy koleje ČVUT kde jsem se právě účastnil jedné konference. Takže o přestávce hupky dupky pěkně ven na čerstvý vzduch a rychle pro ni.
Pokračovali jsme v sestupu Kovářovou roklí. Za místem zvaným kovárna, což je malá jeskyně v centrální části, na nás čekala ještě jedna keška ukrytá za stromem v úzké skalní rozsedlině.
Odbočení k broumovským skalám nás zavedlo do opravdu divokých míst. Od hřebene od vyhlídky na Hvězdě nás čekal sestup do hluboké rokle. Stěny se začaly kolmo zvedat vysoko nad naše hlavy a současně přibližovat. Všude kolem balvany velikosti domů, převisy, jeskyně. Kovářova rokle je vzhledem k datu stále ještě zasypaná množstvím sněhu. Sestupovali jsme úzkou vyšlapanou cestičkou a rokle byla čím dál hlubší a užší. Přecházeli jsme položené lávky, klouzali po skalách na vytesaných schůdkách, přelézali padlé kmeny, přeskakovali rozmáčená místa s proudící vodou. Tak jsme se dostali až na malé náměstíčko, kde mne gpska začala hnát do strany. Odbočil jsem proto do bočního kaňonu a hned po pár krocích si začal zoufat. Všude bylo hodně sněhu, ale tady, v místě předpokládaného úkrytu ho snad bylo ještě dvakrát tolik. Chvilku jsem v úzkém soutězce tápal a pak jsem se rozhodl to vzdát. Vrátil jsem se na náměstíčko s tím, že i tak ta návštěva Kovářovy rokle stála za to. Iva mne však zpražila že jsem to hledání nějak odbyl a vyhecovala mne k novému pokusu. A světě div se úspěch se dostavil. Ach ty ženy.
Už jsem se kdysi zmiňoval že smírčí kříže mám rád. A tenhle u České Metuje je možná ten nejhezčí a největší který jsem kdy viděl. Písmena na něm vyrytá už ke čtení moc nejsou, ale budeme-li věřit literárním pramenům popisují události z roku 1501. Na druhé straně kříže je stále ještě zřetelná kresba prchající postavy a směrem k ní napřažené sekery.
Multi po nejzajímavějších místech Police končila na místě s úžasných výhledem na celé mětečko.
Kdo by neznal stavebnici Merkur, sen každého správného kluka. Při návštěvě Police nad Metují jsem této krátké mysterce nemohl odolat. Škoda jen že je momentálně zavřené muzeum a tak jsem se musel spokojit s Eiffelovou věží postavenou, jak jinak?, ze stavebních dílů Merkura.
Magnetickou mikro u kostela svaté Barbory jsme nenašli, tak nám zbýval už jen poslední dnešní naplánovaný cíl - Vursův mlýn. Prohlédli jsme si technicky zajímavé leč dnes již rozpadající se křížení mlýnského náhonu s místním potokem a vyzvedli místní kešku. Pak se tu začali rojit mudlové, takže jsme vyklidili pozice a jeli domů.
Historicky naše první návštěva zámecké zahrady. Tedy, Ondrova návštěva. Kešku jsem zaměřil a než jsem vydumal kudy nejlépe k ní Ondra hup a zmizel přes zeď. Ano, ano, to je to mládí. Já bych nejspíše obešel půl Manětína než bych našel bránu.
Pokud byl Vysílač Krašov rychlá drive-in, pak nevím jak nazvat tuto úsměvnou kešku. Pro lidičky s delší rukou by nebyl problém ulovit přímo od volantu.
Nečtiny. Zas po dlouhé době v Nečtinách. Výchozí bod našich horolezeckých výprav na Kozelku. Ale že tu někde je i židovský hřbitov jsem nevěděl. Vynechali jsme doporučené parkoviště, stejně bychom ho asi těžko hledali a rovnou z náměstí jsme se vydali na průzkumnou výpravu do okolních hvozdů. Hřbitůvek, jak jinak, leží trochu mimo, v uctivé vzdálenosti aby ani mrtví židé zde ležící nemohli rušit křesťanský klid a pohodu. Kešku opodál nebyl problém najít, byl to takový halabala úkryt který nešel přehlédnout.
První dnešní úlovek na geovýletu na manětínsko byla rychlá drive-in cache. Najít, zalogovat, vrátit - otázka dvou minut.
Po úspěšném odlovení stromovky v Březové jsme vyrazili zkusit štěstí na další strom ze série. Topol v centru Sokolova nelze přehlédnout. Nic většího v parku neroste. Ale přesto keška vypadala absolutně nedobytně. Ze všech stran rušné komunikace pro auta i pěšáky a přímo naproti panelák s desítkami zvědavých mudlů. Chvíli jsme kroužili jen tak okolo a otipovávali situaci. Pak ji Ondra uviděl. Ha, tak to by bychom měli. Ale jak k ní? A nepřivést si v patách celou armádu mudlů? Nenápadně, neviditelně, jak jinak. Nakonec to Ondra zkusil a na první hmátnutí ji vylovil. Opravdu vymyšlená schovka. Na zalogování a uklidnění situace jsme si kešku vzali o kus dál do auta. A ze samé radosti, že se nám to podařilo, jsme si zapomněli opsat bonusový kód. Ovšem vrátit kešku zase zpět byl neméně náročný eskamotérský kousek.
Po chutném obídku jsem vlastně jen náhodou zabrousil na ge.com a ejhle - nová keška. Tak jsme s Ondrou kopli do vrtule a vyrazili směr Březová. Pohodová mutli nám nedělala žádné problémy a už za chvíli jsme brousili kolem finálky.
Kdo z nás nezná tajemné slovo ENIGMA. Už jako kluk jsem vášnivě hltal válečné příběhy točící se kolem šifer a tajných kódů. Každé dobrodružné duši jistě zasvítí oči při kouzelných slůvkách - purpurový kód, kód navajo a třeba také enigma, nebo-li německý šifrovací stroj vytvářející na svou dobu nevyluštitelný kód. Tato půvabná mysterka mi znovu všechny ty tajemné příběhy připomněla a setkání s on-line verzí enigmy jsem si náramně užil.
Nicméně jsem zmužile utřel slzy do rukávu a jako úplně poslední pokus v tom definitivně zapovězeném a stokrát proklínaném městě zkusil odlovil Zastávku. Zřejmě jen moje upřímná lítost u Olgy opět vychýlila ramena vah osudu v náš prospěch a na první sáhnutí byla keška moje.
Úspěšní v Klášterci? Ale ne, opravdu ne, vše je při starém. To si s námi jen osud záludně pohrává. Další na řadě byla cache Olga. Tuto hodně zajímavou mysterku jsme sice s úspěchem vyluštili i našli, ale dokončit se nám ji přesto nepodařilo. Technika byla proti nám. Zlý duch Klášterce nad Ohří se nám opět vysmál. Nicméně jsme se u finálky alespoň vyfotili a Oli nám v krátké emailové konverzaci nález uznala.
To už byla noc. Přesto jsme se po geopokecu ještě vydali na lov. Ale Dvě fretky byly opravdu snadnou kořistí. Při troše nepozornosti by se dalo zaparkovat přímo na nich. Takhle stačilo párkrát se ohnat sněhovou lopatkou a nebylo co řešit. Že by se pro nás v Klášterci konečně blýskalo na lepší časy? Ani se nechce věřit.
Vtipně jsem zaparkoval na poslední volné místo na parkovišti a blahosklonně dovolil Skrýtkovi, aby se postavil tak, že bez jeho asistence se na parkovišti ani nehnu. V restauračním zařízením Peřeje jsme už zdáli zaregistrovali živo. Kačer všude kam se podíváš.
Kačerov jak hurikán k nám už míří
auta laser aeroplán, městem víří
Příběhy píše, z téhleté říše
Kačer hůůůůu
Teď k vám děti z dálky letí
Kačer hůůůůu
Přináší sem kouzelnou zem
Kačer
Kačeři příjdou když jsi v nouzi
Když tě úzkost ze sna vzbouzí
zavolat jen stačí heslo
Kačer hůůůůu
Teď k vám děti z dálky letí
Kačer hůůůůu
Přináší sem kouzelnou zem
Kačer
Na tváře smích nám právě pích
pan Kačer hůůů
Ale pokec to byl jak víno. Vlastně, z mého pohledu jak pivo. Nealkoholické, a smažák k tomu.
Omámen úspěchem u Ježíše, pikslu mám, no ne?, jsem zastavil ještě u Weberova domu. Snadná keška hned po ruce a kolem spousty divných lidí. Někdo lovil Matýska, někdo Webera, někdo slečny. Koncentrace kačerů na metr čtvereční tu hravě překonala i známou jihočeskou velkodrůbežárnu. Za přísného dohledu ostatních jsem se musel nutně projevit jako naprostý hudlař. Klášterecký syndrom mi zastřel jindy tak bystré oko a kešuli, kterou ostatní hravě lovili za pochodu jsem málem nenašel.
Dnes jsem vyrazili do Klášterce na geopokec. Do definitivně zapovězeného a stokrát proklínaného Klášterce. A to jen proto, že jsme nenapravitelní a nepoučitelní optimisté prahnoucí vidět za vším jen to dobré. Klášterec je totiž pro nás synonymem ke slovům neúspěch, prohra či debakl. Jen tak letmo - "Den", dvakrát nenalezená první stage - poprvé ztracena, podruhé přemístěna; "Zámecký park", úspěch teprve na potřetí a to ještě s spolu s Atlaskou; "O lásce a zradě – PK #2 nightcache", napodruhé; "Až do konce", celkem na potřetí! a ještě s nakopnutím přítele Ježka na telefonu; "Cesta tam a zase zpátky", na dvakrát kvůli ukradené prostřední krabičce; "Olga", sice nalezeno ale kvůli technickému selhání cíle nedokončeno ... Zkrátka a dobře, tady jsme nejčastěji a nejvíckrát pohořeli. A dnes odpoledne? Před eventem jsme zastavili na příjezdu od Varů u Ježíše v dubu. Následné "Veni, vidi, vici" v mém Kláštereckém pojetí vypadá asi takto - přišel jsem, neuviděl jsem, zvítězil jsem. Kešku mám, ale z Ježíše v dubu jsem vážně neviděl ani prst, ani špičku prstu. Asi šel také někam na pokec.
Druhý zašifrovaný listing dnešního dne. Ještě že mne v dobách mého skautského mládí neminuly všelijaké hry založené na hádankách a kryptogramech. Chvíle přemýšlení a mohli jsme vyrazit. Horší to bylo na místě. Sněhu po kolena, nápad jak do toho žádný. Pak ale přeci jen, geo-oko zafungovalo a za chvíli jsem ji vydoloval.
Další keška ve městě kde jsem vyrůstal. Věc jsem si trochu zkomplikoval záhadnou domněnkou že hledaný štítek je magnetický. Nebyl. Ale i tak jsem ho objevil a po získání finálních souřadnic jsem mohl pokračovat. Ke kešce vedla dálnice vyšlapaná hlubokým sněhem, nedalo se to minout. Na místě samém pak stačilo chvíli uvažovat a pak jen odvážně zabořit ruku do bílého nadělení. Cestou zpět jsem se u sv. Michaela stihl pozdravit s Elburem.
Magnetická nanokeška na místě plném mudlů. Chtělo to rychlé hmátnutí a maskovat se čtením drobného textu. Ovšem pro tužku jsem musel do nejbližšího obchodu. Tu svou jsem nechal někde ve sněhu v zámeckém parku.
Zámecký park a virtuální cache? Tomu se nedalo odolat. Podivně nádherný strom vypadá jako mamut, tříhrbý velbloud nebo cokoliv z říše fantazie co si jen vymyslíte.
Zámek v Karlsruhe je vyhlášený svým parkem. Tady jsem se prostě musel zastavit. Stromy, sochy, fontány a kešky. To by bylo aby nebyla alespoň jedna pro mne. Kvůli téhle jsem si musel jedno sousoší prohlédnout hodně zblízka.
Tak jsem na krátké návštěvě Karlsruhe. Překvapivě i tady je sněhu jako by ho někdo rozdával zdarma. Po náročném dni jsem se přeci jen sbalil a vyrazil z hotelu do nočního sněžení a neznámého města. Sníh, tma a liduprázdno. To byly atributy mého hledání před svatým Konrádem. Nakonec jsem ji našel, malou kešku pod velkou hromadou navátého sněhu.
Sněhová pokrývka okolo Pramenů sice připomínala sibiřské pláně, ale mne to neodradilo. Odvážně jsem se vrhnul do závějí. Co krok to obava že mi tam někde dole zůstane bota i s ponožkou. Leč sunul jsem se jako ledoborec neochvějně dál. Oči upnuté na šipku, strach ze smrti pod ledovou přikrývkou v týle. Ale dobré dílo se podařilo, s důvěrou v zaměření jsem prohrabal metrem sněhu až ke kešce. Z pramene jsem sice neviděl ani kapku vody, ale to si jistě ještě vynahradím. Omámem úspěchem jsem si totiž neopsal údaje k bonusové keši.
Dnes ráno mne probudilo sluníčko. Chvíli jsem ospale mžoural ale pak se mi rozsvítilo - venku je krásně, slunce jak na jaře, jedeme ven! Volba padla na pohádkový jilm. Bez bázně a hany jsme vyjeli zasněžené kopečky ke Starému Dvoru a pak už nás čekala jen pohodová bílá krajina. Nechali jsme autíčko na udaném parkovacím bodu a vydali se do zimní divočiny. K pohádkovému jilmu jsme se dostali snadno, ale dál už opravdu nevedlo nic. Stromy ohnuté sněhem až k zemi, všude kolem sněhu po kolena. Nezbylo než se vrhnout do té bílé nádhery a věřit, že máme správný signál. Ze začátku se ale šipka točila jak v mlýnku ale nakonec si přeci jen dala říct. V závějích jsme ocenili hint a tak sněhové norování netrvalo ani tak dlouho. Super keška. Na zpáteční cestě zašlo slunce, zvedl se vítr a opět začalo sněžit.


Dneska to byla takřka rychlovka. Taky kdo by se v tom mraze někde trmácel krajem. Na dnešek jsem proto zvolil novou earhtku v Jáchymově. K obligátní fotce na místě jsem musel ještě něco malounko změřit na těžní věži a potom zjistit jak je to tu s léčivými prameny. Věž znám dost dobře, také už jsem kolem ní něco lovil ale jak hluboko pod zemí pramení Curie a Běhounek jsem opravdu nevěděl.
Bezva nápad, mít u multi pohyblivou počáteční stage. Jen tiše mohu závidět a říkat si kam na to ti kluci chodí. Včera jsem lovil Hajdanovu Lípu u hřbitova, i dnes jsem vyrazil po jeho stopách. Kupodivu, putovní proužek na udaných souřadnicích byl a čekal na mne. Dostal jsem tak možnost dostat se zas jednou na bednu. Nebylo nad čím rozmýšlet, souřadnice šly okmažitě do PDAčka a už jsem byl na cestě. Nemusel jsem nijak spěchat, protože diky Honzovo výmyslu mi rozhodně nemohl žádný další kačer dýchat na záda. V pohodě jsem došel na místo a mohl srdce potěšit úspěšným nálezem. Sněhová pokrývka okolo sice trochu připomínala invazi alespoň dvou tuctů kačerů, ale skutečně jsem byl teprve třetí. V klidu jsem zalogoval, chvíli počkal než přejede lanovka abych nemaskoval kešku všem na očích a vyrazil zpět. O kousek dál jsem uviděl povědomou postavu rázující po stezce proti mně - ejhle, Honza Dítko se vydal na kontrolu stavu. Tak jsem to otočil a šel zpátky s ním. Pěkná, zajímavá keška, teprve třetí nálezce v pořadí a k tomu příjemný pokec se samotným ownerem. Měl jsem z dnešního dopoledne čím dál lepší pocit. Pro další kačery jsem pak proužek v souladu s požadavkem listingu přesunul o hodný kus dál. Honzovi děkuju za skvělý zážitek a ostatním přeju prima odlov.
Už byla tma, ale přesto jsme vyrazili. Stejně mne Peťula už dlouho uhání na nějakou nightcache. Tohle sice není to správná noční, ale tmy je dost. Údaje u vlastní lípy byly jasné a přehledné, takže zbývalo jen rozehnat nejbližší temnotu baterkami a věřit v úspěch. Což se nakonec vyplatilo a my na konci noční procházky na okraji Nové Role našli co jsme hledali.
Venku neustále padá sníh. Tak jsem si řekl, že je čas plnit letní resty a využil vtipně situace, kdy mne náhoda a služební povinnosti zavedly do Valče. Na svou obhajobu uvádím, že úkoly jsem splnil přednostně a malé kolečko po indiciích převážně na náměstí ve Valči jsem zvládl jednak v rekordním čase a druhak v době obědové pauzy. Vše bylo jednoduché a jasné, s výjimkou zastavení u barokního sloupu před kostelem Nejsvětější trojice, kdy autor kešky zjevně nepočítal se stavební aktivitou a zimním odlovem. Sloup byl totiž obehnán drátěným plotem, asi aby ho nikdo nemohl ještě víc poškodit anebo odcizit, a také vzhledem k ročnímu období byl úměrně, tedy vlastně neúměrně zasypán sněhem. Tak jsem měl jedinečnou možnost zkusit spočítat schůdky které jsem neviděl ani se k nim nemohl dostat. Možností sice nebylo mnoho, ale každá z nich mne mohla zavést někam daleko od hledané finálky. Nakonec jsem se rozhodl pro dvě nejpravděpodobnější čísla, zaměřil a vyrazil do mírného svahu nad Valeč. Hned první možnost se ukázala jako správná. Slibovaný výhled do kraje se ale nekonal. Barokní městečko Valeč se svými poklady zůstalo jen pár desítek metrů pode mnou ukryto v mlze.
K Wilsonovu mostu, nebo také Mostu císaře Františka Josefa I či Stalinovu mostu, je od muzea co by kamenem dohodil. A navíc jsem to měl při cestě. Pěknou skrýš na mostě pro mikrošku jsem odhalil na první kouknutí a to bylo vše.
Velmi krátká keška u muzea v Plzni. Tak krátká, jak jen trvá pořízení jednoho snímku. Další povinné informace k této earthcache jsem totiž nesháněl po beznadějně zasněženém parku, navíc uprostřed sněhové vánice, ale v teple domova na netu. Vyšlo to nastejno, jen jsem méně mrznul.
Tak to byla poslední geovýprava tento rok. Sotva jsme se doma vyhrabali z chřipkové epidemie, která nás doma zkosila bez vyjímky, už mám zas roupy a geo-absťák. A navíc, smírčí kříže, malé pomníčky hrozných příběhů přece lákají každou dobrodružnou duši. Kdo a proč tady vytesal ten kříž? Muselo to být něco příšerného, pro nějakou ukradenou slípku by se určitě nikdo takhle namáhat nemusel. Takže jsme se s Ondrou odpoledne sbalili a vyrazili směr Hrušková. V tom spěchu jsem dokonce podcenil podrobnější průzkum mapy, což jindy nezapomenu vynechat, ale to se na mně určitě podepsala právě prodělaná chřipka. Takže jsme skutečně dorazili do Hruškové, ačkoliv doporučené parkoviště bylo úplně v jiných končinách, přesněji řečeno na druhé straně kešky někde ve Starém Sedle. Což jsme zjistili ale až v Hruškové. Nicméně, keška byla nepoměrně blíže, tož jsme smykem zaparkovali autíčko na zledovatělém parkovišti a vydali se ledovým korytem cesty vzhůru do lesů. Systémem dva kroky vpřed, krok sklouznout zpět, jsme pomalu vystoupali nad Hruškovou kde jsme u hromady klád udělali druhou zásadní chybu. Opustili jsme cestu pod vlivem přesvědčení, že lepší průchod lesem bude o kousek výš. Nebyl. Prodírali jsme se lesem zapadaným sněhem, brodili se čvachtanicí ne zcela zamrzlých močálů a cestou necestou nejdříve nahoru, pak zase dolů jsme se statečně se drželi směru. Nakonec jsme narazili na spásnou původní cestu, které se tak lehkovážně vzdali na samém začátku. Omluvou nám může být snad jedině nerozvážné mládí a totální nezkušenost při pohybu neznámým terénem mimo vlastní zahrádku a dvorek. Lehkým vycházkovým krokem jsme následně došli až k samotnému kříži. Nález kešky poblíž už nebyl vůbec žádný problém. Tím spíše že se podle předpokladů nalézala na konci geodálnice vyšlapané ve sněhu. Cestou zpět jsme si dosyta užili pohodlí lesní upravené cesty.
A další u nás ve městě. Konečně zas jednou důvod podívat se zblízka na Vyhlídku. Tady, na starém školním hřišti, jsem nebyl ani nepamatuji. Poslechl jsem šipku a kešku našel bez nejmenších problémů. Pěkný úkryt, který začíná být nepsaným standardem. A když už jsem zabloudil v tyto končiny podíval jsem i na velkou zástavbu která kdysi ospalou část města velmi dynamicky mění. Staví se nalevo pod lesem, i napravo u silnice, kde mizí letité proluky. Město roste a jen doufám, že se kvůli tomu nezačne kácet les ke kterému se domy teď tak přiblížily.
Tolikrát jsem kolem šel, ale hledat tady tvrziště ze 13 století by mne nikdy nenapadlo. A přesto je to tvrz/pevnost kam to mám z domova určitě nejblíž. Dneska tu sice byla ve sněhu vyšlapaná geodálnice, ale to nic neubírá na zajímavosti místa. Musím se sem vrátit až nebude sníh.
Sem jsem už dnes nechtěl, ale naděje že narazím na nějakou normální kešku byla tak lákavá. Odlov klasické kešule v nádherně klasickém úkrytu v lesíku vedle pramene minerální vody byl přímo balzámem pro mou rozbolavělou duši. Gpska mne zkoušela malinko povodit, ale to jen naoko, abych měl větší radost. Za odměnu na mne čekal úplně nový, čistý a krásně prázdný logbook.
Člověk nemá říkat hop, dokud mu nepřeskočilo. U poslední dnešní kešky od stejného autora, a tím nechci vůbec nic ani naznačit, byly nejzajímavější okamžiky čiré hrůzy když mne u ní míjel obrovský tirák. On sám se jen tak tak na silničku vešel a to jsem tam chtěl být ještě i já. Už jsem se viděl pod jeho koly. Sedět mi na dveřích u auta blecha určitě jí odřel záda.
Do třetice všeho dobrého, dobrá nálada mne neopouštěla. Poučen z Michalových Hor jsem zdevastovaný hřbitůvek u Boněnova ani nezkoušel prohledávat. Proběhl jsem rychle napříč a zastavil se až jeho na druhém konci u nejpodezřelejšího objektu který jsem tam zahlédl. A byla tam.
Jakési dvojče předchozí kešky u sv. Michaela. Říkal jsem si že jednou snad stačí a podruhé bude lépe. Přešel jsem hlavní silnici na druhou stranu a za poslední zahradou vystoupal do svahu. Prostě se mi chtělo jít trochu bokem. Tam jsem ke svému překvapení našel širokou cestu po které jsem došel až ke kešce. Lépe bylo, ale ne o moc. Úkryt viditelný už z dálky nedělal žádné problémy a tak zbylo víc času na prohlídku Michalových Hor z výšky. Tatáž cesta mne pak pohodlně dovedla zpět k výchozímu bodu.
Tak zas po delší době v Chodové Plané. Kdysi jsme tu odlovili Albiho pramen. Na dnešním školení jsem vyměnil oběd za geocaching a vyrazil za nejbližší kešulí do Michalových Hor. Tady pro mne začala ta nefalšovaná divočina a mapa plná bílých míst. Městečko kdysi vyrostlé na hornické slávě se dnes změnilo v konec světa. Obešel jsem kostel svatého Michaela a už dopředu se těšil na tu hrůzu o které jsem si četl v zápisech mých předchůdců. Bohužel nelhali a skutečnost byla ještě horší. Nesmyslná minivelikost kešky na místě kde by se dal ukrýt snad i železniční vagón. Tady by ani dokonalé zaměření nepomohlo a to ještě autor v listingu prosil o omluvu za nepřesné souřadnice. No nic, užil jsem si trochu humusu a jen dílem náhody jsem za pár minut držel ve špinavých rukou tu malinkou bláznivou krabičku po které kačeři tak baží. A rychle pryč.
Svatošské skály. Tam jsme s Ondrou ulovili naši první cache. Tam jsem také prožil nejeden den ve skalách v horolezeckém úvazku. Proto mi to jméno zní tak domácky, mile a vlídně. Pravda, autor téhle kešky se domnívá, že ustálený název potřebuje změnu, tak skály přejmenoval na Svatošké, ale nevěřím, že se to ujme. Tak jsem v neděli po obídku přemluvil maminu a vyrazili jsme Netradičně na Svatošské skály. První část multiny přes ostroh Starý Loket a štolu Benátčanů byla úplně bezproblémová. Navštívili jsme a našli požadované indície. Problémy začaly u puklinového pramene. Ne s jeho návštěvou ale se sčítáním od jedné do sedmi. My se s počítáním dostali jen ke číslu o něco nižšímu, ale to jsme ještě nevěděli jakou téměř fatální chybu právě pácháme. Bohužel ale pro nás tato chyba citelně poznamenala celý další průběh dne. O dvacet metrů dál jsme vyšli z mapy v gpsce a ze dvou možností na křižovatce lesních cest si vybrali tu nesprávnou. Po dalších několika stovkách metrů jsme se rozhodli, z půlky!?, vrátit a zkusit tu druhou možnost. Opět chyba. Obě cesty vedly tam kam jsme potřebovali, akorát ta druhá ke které jsme vraceli byla mnohem drsnější co se stoupání týče. Nicméně i po ní jsme došli na křižovatku kde se obě cesty scházejí a po krátkém zamyšlení se nad otázkou co tu chtěl básník říct, tedy co měl autor multiny na mysli svou poslední indicií, jsme chutě vyrazili za finálovkou a to přímo dolů, naštěstí po cestě. Dole u řeky pak zapůsobilo nějaké zlé kouzlo a ztratil se signál. Po nějaké době marného chytání všelijakých odrazů které mne zběsile navigovaly hned sem hned tam padla do údolí tma. Tím padly i moje naděje na úspěch a s pocitem marnosti (Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost. Kz 1,2) jsme se vydali na ústup. Načež se tma proti nám rozestoupila jak vody Rudého moře a z ní vyšel Island. A hned s celou rodinou, včetně malé Doubinky v sedačce na zádech. Radostně jsme se s nimi vrátili. A zas nic. Navíc, kromě signálu pro gpsky někdo ukradl i signál všech v republice zastoupených mobilních operátorů a stále hustější tma se nám drze a vyzývavě smála do očí. Ale Island projevil svou rozhodnost a buldočí touhu uspět. Zmizel na svahu mezi stromy a tam někde zdolávajíc výškové metry jako šerpa Tenzing Norkej za blahé paměti ulovil do mobilu jakýsi bludný signál. Mám to, s radostně jásajíc se vrátil mezi nás bezradné na břeh Ohře. Kdosi povolaný mu osvětlit příčinu našeho krachu, ovšemže ne toho na newyorské burze (zvaného též Černý čtvrtek, anglicky Black Thursday), v našem případě jedině snad Black Sunday, a my se tak dopídili k podstatě chyby vzniklé již u již zmiňovaného neblaze proslulého puklinového pramene. Jen mne překvapilo, že moje maličkost nebyla jediná která takto provařila v celku jednoduchou věc. Po příslušné opravě souřadnic jsme se netrefili už jen jednou. Napodruhé ano. Ufff, to ale byl nářez, kolektivně jsme si nad nalezenou keškou oddechli. A to nás ještě čekal několika kilometrový návrat nočním lesem zpátky do Varů za svitu maličkého světýlka které měla Iva jako přívešek u klíčů. Ale stejně to byl bezva výlet.
Psí hřbitov? No tedy, další novinka v okolí. Tedy, ne že bych o otovickém hřbitově pro psí miláčky ještě nikdy neslyšel, ale domníval jsem se že to věc dávno minulých let a dnes se na jeho místě nachází křižovatka či úložiště jaderného odpadu, nebo nějaké podobné zařízení sloužící blahu lidského rodu. Ale není tomu tak. Psí hřbitov, respektive, lokalita bývalého psího hřbitova je stále ještě volně položená za okrajem Otovic a zvesela zarůstá. Pravda, někdo tam občas řádí s pilou a část dřevin tu leží na zemi, ale i to je pořád lepší než chemická továrna plivající na všechny strany jedovaté sliny nebo otevřený vřed na tváři krajiny kaolínový důl, abych se přidržel místních podmínek. Odlov byl tudíž snadný a bezproblémový i přes podceněnou denní dobu, kdy vlídné sluce už dávno přestalo svítit náhodným poutníkům na cestu, čímž chci říct že jsme si tu na zalogování museli svítit.
Geoparky mám rád, kdybych měl možnost znovu vstoupit do těch let kdy se rozhodovalo čím budu, asi chtěl bych být geologem (nebo zoologem nebo botanikem nebo kominíkem). Vzpomínám si na nádherný geopark u jeskyně Turold umístěný v amfiteátru bývalého lomu před vstupem do rozsáhlého podzemního světa. Tenhle mariánskolázeňský je zas trochu jiný. Možná je to umístěním v lesíku přímo za městskou zástavbou, možná symbiózou s Parkem hrdinů, kdy se památník padlým občanům města v první světové válce volně rozprostírá na kamenném poli a nevtíravě se s geoparkem prolíná. Zkrátka, procházka po jeho stezkách mne nadchla.
Krátká cache při návštěvě Mariánských Lázní. Prostě jsem si zas jednou udělal radost po semináři. Původně jsem sice bez váhání začal hledat sochu Krakonoše u stejnojmenného hotelu, ale stačilo uvěřit navigaci a bylo jasné, že jsem vedle jak ta jedle. U hotelu Krakonoš sice také jeden Krakonoš stojí, ale v poněkud umírněnější formě. Ta správná socha je za protilehlým objektem. Nález byl dílem okamžiku, protože, proč si to nepřiznat, úkryt není nic moc. O to víc zbylo času na prohlídku monumentálního ztvárnění vládce hor. Po prvním přečtení listingu jsem byl zvědavý, zda knoflík na Krakonošově opasku bude stejně vyleštěný častým dotekem prstů jako dobře známá hlavička dítěte na mříži u Plzeňské katedrály. Na první pohled bylo vše jasné, lidé i v dnešní přetechnizované době plné bitů (z anglického binary digit - dvojková číslice; angl. bit = drobek, kousek) i bajtů (bajt - anglickým zápisem byte je jednotka množství dat v informatice, zpravidla označuje osm bitů, tzn. osmiciferné binární číslo), a možná proto i víc, stále chtějí věřit na zázraky a splněná přání. Vládce hor za naději na jedno případně splněné přání zas toho tolik nechce. Tak i já jsem si odskákal poctivá kolečka kolem sochy po jedné noze a s jedním tajným přáníčkem se dotknul knoflíku na jeho opasku.
Namlsáni úspěchy u Tisové se ještě přesouváme do lyžařského centra Krušných hor, na Klínovec. Vzhledem k pokročilé hodině se přesouváme naším vozítkem kam až to jde. A šlo to až na tři metry ke studánce v jejíž blízkosti je keš ukrytá. V zimě jistě frekventovaná lyžařská stopa byla dnes úplně opuštěnou cestou. Nikde ani živáčka. Šipka se tu ale nějak točí, sem, tam, za chvíli chodím v kruhu. A Ondra už volá - mám ji. Skutečně, než jsem se s gpskou stačil nějak solidně zorientovat, jeho detektivnímu zraku neodolala ani tahle velmi pěkná a vypečená skrýš. Tak, poslední keška dnešního povedeného den je naše a v nastávajícím šeru mažeme domů.
Třetí dnešní keška v okolí Tisové. Přesunuli jsme se na druhou stranu vesnice a opět se ponořili do lesa. Na kešce u staré vodárny mne zaujaly hned dvě skutečnosti najednou. Za prvé že známý FTFkář M@ila tu opakovaně neuspěl, což je tedy hóódně podivné, a za druhé Pedrova poznámka o blízké úpravně rud s kontaminovaným okolím. Takže jsme lesem postupovali trochu s napětím, ale všechno bylo jinak. Pěkný den zahnal všechny duchy a strašáky a my jsme si mohli v klidu prohlédnout trosky vodárenských zařízení i vodárnu samu. Kešku opodál jsme odhalili na první kouknutí a žádný problém se nekonal.
Z Myšího hrádku pokračujeme hned na další skrýtkovskou reminiscenci - Oslí most. A také u tohohle mostu nad Tisovou bylo dnes živo. U obou keší by se skoro mohly vydávat pořadové lístky. Kačeři před námi, po nás, s námi. Přímo nad otevřenou keší nás totiž překvapil Moneo, který se náhle vynořil z lesa od Pajndlu. Pak jsme si jen počkali na vlak který profrčel pod námi tak rychle že jsem o poměrně vetchý most začal obávat a společně jsme se vrátili do Tisové.
Hned ráno jsem to viděl jasně. Sluníčko, teploučko, kešky třeste se. A jeli jsme. Dneska tedy jen pánská jízda, tak nás případná divočárna nemohla rozhodit. Myší hrádek, neboli Kamenná reminiscence I. od Skrýtků, nás čekal někde na konci nejdecké křížové cesty. Tady jsme nedávno lovili Calvariae locus. Zkušeně jsme s Ondrou proto zamířili v půli cesty rovně za nosem a opravdu jsme se nemýlili. Vyšli jsme přesně tam kde jsme nechtěli, na skalním hřebínku daleko za velkým křížem vrcholem křížové cesty. Ale kupodivu i tady jsme podle PDA-čka byli stále ve směru, což je věc v lese docela k divení a stačilo nám jen pokračovat zase chvilku dolů. A tam jsme Myší hrádek našli. Asi třímetrovou napodobeninu Nejdecké věže. Zvláštní, o tomhle místě jsme dosud skutečně neměli ani zdání.
Nedávno jsem tudy drandil na kole a dnes pěkně po svých. U Kozodoje, pro neznalé - u ekologické farmy, jsem se zamyšlen nechal tak zaskočit psem, že z toho snad budu měsíce koktat. Už dlouho jsem se takhle nelekl, brrr ... O kus dál se po cestě proti mně valila banda nějakých holek kterým evidentně nestačila šířka cesty. Vážně nevím co na to holky mají, jít spolu ve skupině a držet se navzájem za ruce. To se dá lehce aplikovat na letišti nebo na vyschlém slaném jezeře, ale ne na cyklostezce, i když poměrně široké. Asi jsem jim nestačil dost rychle odklidit svou existenci z cesty, tak jsem si to alespoň verbálně musel odnést. Ale naštěstí o další kousek směrem na Novou Roli mne gpska donutila odbočit. A už jsem ležel. Na mokrém listí a prudkém svahu to dnes opravdu klouzalo. Následně jsem málem s sebou při jízdě dolů vzal i kešku. A co jsem ještě zažil cestou zpět raději vyprávět nebudu, protože byte mohli mít bezesnou noc :-). Asi jsem si vybíral smůlu za včerejšek kdy bylo pátek třináctého.
Zas jedna nová v lázeňských lesích. Pohyboval jsem se na místech až důvěrně známých tak jsem jen čekal, z které strany ten problém přijde. Dítko logoval, že včera nenašel a vzápětí za ním Island sice našel, ale prý o 35 metrů vedle. Proto jsem byl ve střehu. Zbytečně. Obě stage byly rychlé a snadné. A kešuli na finálních souřadnicích jsem vylovil sotva dvacet metrů od místa kde ji gpska očekávala :-). Island sice brblal, že je to šílená nepřesnost, těch jeho 35 metrů, ale já s PDA, které určitě nepatří mezi nejpřesnější gpsky na světě, jsem nad těmi dvaceti metry v lese ochoten přimhouřit oko. Prošel jsem se, vyčistil hlavu a nakonec našel, tak proč ne. Ovšem, kdybych nenašel ...
Event na Bernardu byl snad ještě lepší naž event ve Varech. Cestou jsme sice trochu zabloudili ve spleti zákazů, objížděk a všelijakých uzavřených silnic ale na Bernard se dá dojet i přes Sokolov, tak co. Dneska stejně všechny cesty vedly sem. Tím jsme ale přijeli o chvíli později a do sálu se už skoro nikdo nevešel. Plno známých tváří - Skrýtci, Honza Dítko, Chalupáři, Dusulka, Mosafer, oba Islanďani, Koldi, Otto a samozřejmě Ježci i tváře neznámé - Bišáci, Hajdan, Weri ... tak to má být. Je parádní dát si dohromady známý nick s neznámou tváří. Výměnou jsme rozšířili naši sbírku o další desítku CWGček, k tomu dostali eventové CWG červeného trpaslíka a rukama nám prošly desítky nádherných geocoinů. Když je tak člověk prohlíží nutně ho napadne, že některé jsou tak úžasné že by si je nejraději nechal pro jen sebe. Ale fuj, takové myšlenky. Mají běhat po světě a přinášet radost, tak ať pěkně běhají z keše do keše. Už po několikáté mne to ale přivedlo na myšlenku pořídit si také svůj coin. Ježíšek je za dveřmi ... Také se mi líbila osobní razítka. Další námět pod stromeček. Mluvilo se o keších známých i neznámých, mluvilo se o mašinkách na hledání, srovnávali PDAčka s Garminy, jedlo se a pilo, prostě bomba odpoledne a večer.
Vida, celý rok nic a teď už podruhé do směnárny během několika málo dní. Podle logů nás čekal pořádný nářez v kopcích, ale ve skutečnosti to nebylo tak hrozné. Od auta kousek po cestě a pak pár metrů do svahu a nakonec víceméně po vrstevnici. A najednou se před námi otevřel výhled který bych tady rozhodně nečekal. Kam na podobná místa owneři chodí? Úkryt Ondra odhalil téměř hned, asi ho budu muset nechávat doma, všechny kešky mi vysbírá před nosem. Tak jsme vybalili krám a koukali co se nabízí ke směně. Domů si odvážíme čtyři nové přírůstky do sbírky CWG.
Kamenné varhany u Hlinek. Tak tady jsme už na jedné mysterce byli. Nevadí, rádi jsme se vypravili i za novou earthkou. Nakopli jsme našeho plechového staříka s novou levou zadní, připomínka Sokolovských jeskyň, a hurá do Hlinek. Tam proběhlo povinné focení, sběr zajímavých přírodnin a mohli jsme domů doplnit informace k uznání logu.

K našemu překvapení píchlé kolo ucházelo velmi nepatrně, tak jsme ještě prubli nedalekou mysterku na téma filmu Forrest Gump. Sám sebe jsem překvapil, že jsem si vzpomněl na všechny podstatné momenty z filmu aniž bych musel doma prohledávat filmotéku a film znovu shlédnout. Takže otázky byly zodpovězeny a následná lušťovka byla už jen bonbónkem na dortu. Ve Starém Sedle jsem už také několikrát byli, takže známou cestou jsme se přehoupli po houpačáku přes Ohři a v protějším svahu posléze i nalezli kýženou kešku. Takže zbýval rychlý návrat k autu abychom stihli dojet domů než budeme mít definitivně prázdé kolo. Ale dojeli jsme a kolo měnili až v pohodlí garáže.
Úžasné místo a nám navíc zcela neznámé. Dnes to vypadalo na hezký den, takže jeskyně byla ta správná volba. Zaparkovali jsem z parkhotelu a hned tam nás čekalo překvapení, nemilé. Našli jsme velký ozdobný hřebík a to přímo v pneumatice. Takže nás čekala výměna kola. Ale nejprve jsem chtěli vidět pár desítek metrů vzdálené jeskyně. Na opravě mostu se ve svátek nepracovalo tak jsme nemuseli všelijak nebezpečně slézat dolů a místo sebevražedné mise jsme použili stavařský žebřík. Jeskyně jsme našli hned pod lešením. Jsou unikátní tím, že jsou plné zkaměnělých větví i celých kmenů. Prostě paráda.
Natěšeni z Pokladu kapitána Flinta a z pěkného odpoledne jsme se ještě vydali na další blízkou kešku. Tentokrát jsme zavrhli dopravu autem typu "kam až to jde" a vypravili se za modřínem přes pole a louky pěknou procházkou. Dnes se počasí opravdu vydařilo. Vysoký modřín jsem uviděli již z dálky. Sotva jsme se dostali na vzdálenost co bys kamenem dohodil vynořili se z lesa povědomé postavičky - no jasně, opět máme před sebou Skřítky. Předběhli nás u Flinta, předběhli nás i u modřínu. To je tak, když někdo v sobotu ráno místo aby si pěkně poležel a přispal si vyskočí ještě o hodinu dřív než v běžný den do práce a utíká lovit jakési kdesi ukryté nesmysly. Modřín u bývalé Žalmanovské hájenky je nádherný strom. Mohutnější jsem snad ještě asi ani neviděl. A protože i skrýš byla přímo excelentní rozhodl jsem tu zanechat pirátský geocoin pro další hledače Flintova pokladu.
motto: "Na černé rakvi patnáct chlapů popíjí, jo-ho-hó, ať teče rum ..."
Bytelný koráb se zkušenou posádkou vyrazil na dlouhou a nebezpečnou plavbu po neznámých mořích s pramalou vyhlídkou na šťastný návrat. Od kapitána, starého mořského vlka, až po mladičkého plavčíka se všichni rozloučili s rodinami s tíživým pocitem že se možná vidí naposledy. Poslední objetí, poslední zamávání a koráb odrazivší od břehu pomalu mizí za obzorem. Ale námořníci jsou tvrdí chlapi a na slzy moc času nemají. Na lodi je stále co dělat. "Do práce, bando líná, nebo vás nechám protáhnout pod lodním kýlem" zněl z můstku kapitánův hlas a mužstvo se dalo do práce - do běla vydrhnout palubu, naleštit dělové koule, smotat všechna lana do úhledných kotoučů, vyčerpat vodu z podpalubí a uvařit večeři. A tak šel den za dnem, týden za týdnem, běžely měsíce a roky. "Země, země na obzoru", plavčíkův jásavý hlas probudil námořníky z letargie běžného dne. "Dvě čárky vlevo, kormidelníku, přistaneme. Spustit plachty!" Kapitán si spokojeně prohlíží neznámé pobřeží a kontroluje polohu lodi. "Jsme tady. To je ostrov pokladů. Tady někde ten starý darebák Flint ukryl svůj poklad. Hoši, jdem si pro něj!" "Huráááá", nadšený řev posádky zvedl z pobřežních palem do vzduchu desítky barevných papoušků.
Jak již víte, tomu všemu předcházel úspěšný hon za pirátskou mincí. A dnes, tedy dne dvacátéhočtvrtého měsíce desátého roku dvoutisícíhodevátého po Kristu, se konala největší námořní výprava v análech světové mořeplavby - naše finální akce na vodní ploše. S vypůjčeným člunem jsme brzy dorazili na místo kde již jedno vozidlo parkovalo. Vzhledem ke zdejší pustině bylo jasné že nějaká posádka právě teď brázdí hladinu a snaží se rovněž nalézt Flintův poklad. Byli jsme akorát v půlce nafukování člunu když se od vody vrátili Střítci. Byli tak nadšeni nálezem, že se s námi rozdělili i o výborný koláč který měli od babičky na cestu. Konečně i my mohli vyplout. Pravda, člun jsme měli nevelký, maximálně pro jednoho muže posádky na palubě i v podpalubí najednou, takže jsme se v plavbě na ostrov pokladů museli vystřídat, ale to nemohlo zbrzdit naše nadšení. Postupně jsme tak s Ondrou objevili nejen ostrov samotný, ale i poklad na něm ukrytý. Ale traduje se, že Flintův poklad je prokletý. A na tom opravdu něco bude. Naši předchůdci v zápiscích z dobyvatelských cest poznamenali, že mnohé lodě k úhoně ve zdejších vodách došly. Také my jsme s každým metrem něco vzduchu ze člunu ztráceli a zvyšovali tak svůj ponor. Ondra nakonec i zlomil pádlo a tak jsme se raději vrátili do tepla domovského přístavu. Při balení se na oblíbenou parkovací plochu všech pirátů z okolí přihnalo další auto s námořní výpravou a výbavou - Island968 a DJ-team. Z útrob auta vytáhli oproti našemu drobečkovi opravdu veliký nafukovací člun, ale co člun, spíše parník by bylo záhodno říct. Svými rozměry lehce připomínal lochnesku a podle mého střízlivého náhledu to vypadalo že ho položí ze břehu až na ostrov a oba námořníci po něm přejdou vodu suchou nohou. Ale co já vím, možná si chtěli vzít na ostrov pokladů s sebou i to auto. Taktéž oni svědectví o prokletí ostrova vydávají protože pohromě neušli a k jedné díře stávající si novou pořídili.

Několik jednoduchý kešek cestou. Zajímavé je, že všechny měli poněkud nadsazené hodnocení terénu nebo odtížnosti a že jejich ukrytí bylo viditelné na první pohled. Ale možná to bylo myšleno jen pro období zimních měsíců kdy je krajina ukrytá pod metry sněhu. Pak třeba podivná hromádka kamení nebo nenápadný kus drenážní trubky u paty stromu nejsou tolik vidět a člověk se musí změnit ve sněžnou frézu aby se k nim dostal. Větší pozornost si snad zaslouží jen Dvorská lípa, 450 let starý mohutný strom o obvodu skoro 9 metrů s dutinou velikosti menší jeskyně. Ve skutečnosti se ale jmenuje Chobotská lípa.
Tak jsem byl poprvé ve Žďárské vrchovině. Celý předchozí týden jsem se děsil při zprávách kolik tam padá sněhu a každá poletující sněhová vločka odsouvala můj záměr jet tamějších končin do nedohledna. Nakonec se ale oteplilo, do oblasti znovu zavedli elektrický proud a silné stroje prorazily závěje na silnicích a cestách do odříznutých míst. Vyrážíme. Během jízdy po nejdelším parkovišti na světě (D1) to vypadalo, že sníh je definitivně fuč, ale opak byl pravdou. Nedlouho po po sjezdu z dálnice se krajina kolem oblékla do slušivé bílé a centimetrů sněhu začalo přibývat. Páni, napadá mne, tady to před pár dni ale muselo vypadat, a dala se do mne zima. Kešku na vyhlídkovém bodě jsem lehce našel při odpoledním terénním praktiku. Jen slibovaný výhled se nekonal. Všude kolem ležela nízká mlha.
Takže poklad kapitána Flinta opět dráždí lidskou fantazii a lomcuje dušemi všech pokladůchtivých hledačů. Jenže dostat se k němu není jen tak. Někde tu obíhají dvě zlaté mince, dva pirátské geocoiny, které s sebou nesou důležitou informaci bez níž je nalezení Flintova pokladu nemožné. Jeden se objevil i ve Varech, ale než jsem se k němu dostal zmocnil se ho Island. Tak nezbývalo než se vloudit do Islanďanovy přízně a z dávného přátelství vysondovat kam se coin pohne dál: "Cože? Loketské hradby? No dobrá, tak tedy Loket." Celý den jsem se dnes těšil na výpravu za pirátským coinem do Lokte, ale nakonec to bylo úplně jinak. V noci vyskočila nová cache "Varské jinany" přímo tady ve Varech a logicky se Islanďanovy kroky, a tudíž i moje, stočily místo do Lokte za ní. Chvilku jsem pak s Islandem lítal po okraji lázeňských lesů až na nás ta novotou vonící krabička přeci jen milostivě vykoukla. Super, super a ještě jednou super. Další keška do sbírky a co je hlavní - pirátský coin padl do mých nehodných rukou! Kapitáne Flinte teď se můžeš začít bát o svůj tolik proslavený poklad.
Venku bylo sice všelijak a během dne i docela dost sněžilo ale přesto jsme s Ondrou vyrazili směr Sokolov. Určitě dáme Stříbrný javor, možná Forresta a nejspíš ne Sokolovské jeskyně. A tak to také bylo. Kroužili jsme kolem javoru a chtěli vystopovat medvěda. Jenže, medvěd se už asi uložil k zimnímu spánku a počasí se začalo horšit. Lehký deštík, déšť a nakonec liják. Takže nápověda sem nápověda tam nechali jsme medvěda medvědem a kešku rychle našli, protože ještě chvíli a byli bychom promočení až na kůži. Takže celkem rozumně jsme vypustili zbývající plánované kešky a rychle domů.
Konečně pořádná směnárna v dosahu - v lázeňských lesích, na Ottově výšině. Hned se mi tam jedno CWG zalíbilo, protože v mé sbírce zatím chybí - Galdrin. Ale než jsem se do této směnárny mohl vypravit s hrůzou v očích jsem pročítal zápisy těch kteří mne předběhli jak mění obsah kešky a bedlivě sledoval zda-li někdo z nich rovněž Galdrina ve své sbírce nepostrádá. Štěstí ale stálo při mě, počkal na mne a od teď je CWG Galdrin můj. Jupííí, jupajdá a tak dále ...
Dnešní den jsem byl k zastižení v Českých Budějovicích. A protože cesta i seminář byly dost dlouhé, určitě jsem si zasloužil malinkatou odměnu v podobě krátké kešky na Modrém mostě jehož historie začala po povodních v roce 2002, kdy voda strhla starou „Lávku“, jak byla tato lávka všeobecne známa, a proto nebyla jiná možnost, než postavit most nový, nejlépe už ne tak chatrný. A most je to moc povedený.
Další z earth jaké se mi líbí. Dominova skalka je opravdu velká přírodovědná zajímavost, vlastně i vzácnost. Na hadcových výchozech rostou velmi specifická společenství. A zde dokonce i jeden endemit, kterého jinde opravdu nenajdete a tím je rožec kuřičkolistý (Cerastium alsinifolium).
Dneska jsme brouzdali po Suché a mapovali mravence. A to by čert na koze jezdil abychom se také nepodívali na Vyhlídkovou louku. Vždyť je to jen pár kroků. Pár metrů před keškou jsme se minuli s dvojicí která se chovala tak nenápadně, že to museli být také kačeři. A byli. Kešku jsme našli hned, tak nám zbyla i chvíle na les a večer bude smaženice.
Obtěžkán nákupy, v každé ruce ovocný stromek, na zádech supertěžký batoh, v kapse prázdnou peněženku s několika osamělými zbylými korunami, to jsem já na cestě z výstavy Zahrada Čech. Přesto mám lehký krok, protože mne blaží čerstvě ulovená keška z výstaviště. A to dosud nevím, že na mne osud shlédne laskavým okem ještě jednou a ukáže na další kešku jen pár kroků od našeho autobusu. Kdo by mohl odolat? Tak šup šup, a za chvíli na Litoměřickém nádraží lovím další mikrošku z úkrytu. Super, dnes se opravdu zadařilo.
Dneska jsme vyrazili na výstavu Zahrada Čech. A já se prozíravě připravil i na sladkou chvíli, kdy bude moje drahá polovička uspokojena nabízenou paletou zboží, zatíží naše zavazadla množstvím neodolatelných věcí, tím odlehčí do značné míry mojí peněžence a nechá mne tudíž vyrazit za pokladem, který byl drze umístěn téměř vedle hlavního vchodu na výstavu.
Kolonáda přitahuje nejen lázeňské hosty a turisty z celého světa. Také kačery. Objevila se tu další keška, jako Alternativa ke kešce stávající. Stálo to chvilku běhání, protože jak se zajde hlouběji do Skalníkových sadů pod koruny stromů je signál tak mizerný, že už jde jen o geointuici. Pak se začalo šeřit a já to pomalu vzdával. Ale Ondra opět překvapil. Odkudsi vyčaroval baterku (!), dokonce funkční (!!!) a než jsem se přestal divit nad jeho prozíravostí už tahal kešuli z úkrytu (!!!!!). Ano, ano, mládí vpřed.
Hrady a zříceniny to je moje. Ale myslím, že to už tu zaznělo. Každopádně Kynžvartský hrad jsem měl v hledáčku už dlouho. Dnes se to podařilo. Za sebou jsme nechali pěkné dvě earthky a hurá za snech každého romantika. Čekal na nás výstup do lesů nad lázně Kynžvart, kde se ukrývají rozvaliny kdysi bytelného hradu. Na náhorní plošině se dnes uprostřed lesa zvedají všelijaké terénní nerovnosti, které při bližším zkoumání odhalí zbytky zdí. Z bytelné věže zbyla sotva půlka, o kus dál z několikapatrového paláce zas jen jedna zeď. Kolem dokola je stále znát hradní příkop. Původní hradní pán by se nestačil divit. Kešku jsme v ruinách chvíli zaměřovali a pak na jedno sáhnutí byla naše.
I tady jsme už jednou kešku lovili. Ale i jako před chvílí na úpolínové louce měli jsme malinkatý pech. Tady to byl zjevný nedostatek vody, takže místo klokotajících vývěrů a probublávajících vodních ploch jsme viděli jen samou souš.
Tak tady v této lokalitě jsme už jednu kešku lovili, naproti přes silnici Ve stínu kříže. Škoda že jsme zvláště chráněný úpolín nejvyšší (Trollius altissimus) nestihli v jeho kvetoucí žluté nádheře. Ale i tak je návštěva této lokality zážitkem v každém ročním období.
Kontakt | foto na stránce - Iva, některá já nebo dokonce i Ondra.