T4 aneb noční můra stromovky

Je to tak. Po krásném dětství, kdy jsem ve větvích novorolských stromů a alejí strávil významný kus svého volného času se už dnes stromovkám věnuji jen v nouzi nejvyšší. Vzpomínka, že jsem někdy na Trojlístku mohl úmyslně rozkývával korunu stromu jen proto abych mohl přeskočit na strom vedlejší, nebo že nebylo větší výzvy než přelézt celou kaštanovou alej vedoucí ke koupališti od prvního stromu k poslednímu mne dnes trochu děsí. Kamarád Fanda a jeho zdrátovaná zlomená čelist, co by výsledek drsného pádu z větví na asfaltovou cestu pod alejí, by mohli vyprávět. Ještě že rodičové nic nevěděli a já byl tak mladý.

Dnes mne ze stromovek nejvíce bolí za krkem, jak s hlavou zvrácenou sleduji Ondru, případně jiného šílence, jak se prodírá větvemi do neskutečných výšek. Ne, to už opravdu není pro mne. Tím spíše, že já kešky nedělám pro záplavu adrenalinu. To napětí, když jsem zkoušel také já dopravit svoje staré kosti někam k nebesům na "Vosím hnízdě", mi opravdu stačilo. A také mi definitivně ukázalo kde mám své hranice. Na druhou stranu si umím představit, že bych byl výborným členem doprovodného týmu. Podej, přines nebo podrž, to by mohla být moje úloha při zdolávání keší T4, které bych tímto způsobem zdolával radostně a s úsměvem. Myslím, že i takto by pro mne keše jako "Až se budu věšet", "Bukvicová" nebo "Off limit" byly výzvou. Zkrátka T4 jsou týmová práce, jinak pro mne osobně budou muset do ignore listu.

14.10.2013

FTF a coFTF

First To Find alias FTF je termín, který označuje prvního nálezce keše. Není nijak pevně dáno zda se má logovat pouze opravdu ten první v případě vícečetné skupiny hledajících který keš objevil nebo zda všichni z této skupiny logují hromadné FTF. Podle druhé varianty se tedy za společné FTFkáře považují všichni, kteří dorazili před vyzvednutím keše ze skrýše což mnohdy zapisují zkratkou coFTF, která neznamená nic jiného, než hromadný nález.

Dalo by se říct, že je to v podstatě jedno. Ale když se podívám na nějaké logy u nových keší řekněme pár týdnů zpět zjišťuji, že touha být FTF nebo coFTF je větší než rozum a logika praví. A tak se setkávám s výkladem že za coFTF se považuje i cacher XY který sice nebyl v první skupině příchozích a nezúčastnil se tak vlastního boje o nález, ale nicméně se objevil ještě v době kdy si první skupina podává logbook k zápisům a keš je mimo úkryt.

K čemu to nutně vede? Především k masivní degradaci hodnoty skutečně prvního nálezu. V právě popsaném případě se jeví označení nálezu jako coFTF velmi nadsazené a zcela určitě neodpovídající realitě. Označit se za prvního nálezce přestože jsem přišel na místo jako čtvrtý (pátý, šestý ...) a navíc bez vlastního hledání mi připadá absurdní.

8.8.2012

Adventure Race Hracholusky 2012 - dopoledne

Napsáno s použitím DangeMaskova textu

Opět po roce je tady Adventure race Hracholusky, tentokrát s tématem z pohádky do pohádky. Využili jsme toho, že týmy, které se loni umístily na bedně měly start automaticky zajištěný. Ostatní týmy se musely přihlašovat na webu a byla to mela... za 26 vteřin byla všechna soutěžní místa plná. Tundra Team se dal dohromady ve stejném složení jako v minulém ročníku. Rou_ovi (Honza s Martinou), Koula (Standa s Ondrou) a DangeMask, letos trochu indisponovaný nedávným zraněním nohy.

Ďábelský mariáš
Samotný start byl letos snad ještě drsnější než minule. Tehdy všichni šeptali barvičky, letos jen nevěřícně poslouchali úryvky znělek z večerníčků. Že máme znělkám přiřadit písmenka z pohádkových obrázků nám bylo jasné hned, ale první verze luštěnky zněla spíše jako nějaký dubstep :-D. Naštěstí byly další verze již delší a nám se postupně začínalo dařit odlišovat Vílu Amálku od Křemílka a Vochomůrky... jen ten Spejbl nějak nikoho netrkl. Na papíře se nám začínal tvořit text, ale nemohli jsme mu uvěřit, protože výsledná jména čertů nikdo z nás neznal („Lucifous o vás ví, Omnihrom všechny zná, Karbud zle trestá“). Organizátoři se ale slitovali a obcházeli mezi stoly, kde nenápadně potvrzovali týmům, že luští správně. Tak jsme si nakonec řekli, že už to máme, a vyrazili říci heslo do pekla.

V pekle jsme byli někde v polovině pelotonu a výměnou za heslo jsme dostali instrukce, kde najdeme jednotlivé karty pro čertovský mariáš. Seznam souřadnic s lehkou mapkou nám na první pohled stačil, rozdělili jsme se na tři skupinky a vyrazili... až potom jsme si všimli, že jsou na druhé straně papíru i samotná pravidla :-). DangeMask vyrazil do míst, která zná už z minulého ročníku: přes můstek a na protější břeh potoka. Tam na ostrohu svítila pochodeň a vedle ní byla položená krabička s kartami. Po té ještě pro jistotu vybíhá na kopec pro vzdálenější skrýš, tam bude asi karta vyšší hodnoty. Tou dobou už Standa s Ondrou zdolali skrýš nejbližší a Ondra právě šplhá na Jeníčkův strom pro další kartu. A když se nad ním ozve – Kdo mi to tu loupe perníček, leknutí ho málem posílá na zem. Honza se pohybuje úplně nejdál, někde kde ani není signál. DangeMask ovšem také potkává ve tmě čerta. Ten je chudák zklamán odpovědí, že na to, být vystrašen, už nezbývá energie. Kousek od druhé skrýše nabíhá DangeMask okem rovnou na větev, k neštěstí chybělo jen málo. Čertice u skrýše se ho sice snaží rozptýlit a zmást, což se jí i chvilku daří, ale přeci jen konečně nachází krabičku s kartami. Další čert ho chce překvapit skokem na záda, ale nějak se netrefuje... ten dopad do větví mu není co závidět. Standa s Ondrou dobíhají k peklu jako první. Ne že by byli nejrychlejší, ale měli to nejblíž. Vzápětí přibíhá DangeMask. Martina se ale v lese s Honzou rozdělili, takže vznikají trošku zmatky. Když se konečně Honza objevuje má v ruce další dvě karty. Do pekla nakonec vstupujeme jako druhý tým a všech šest karet přebírá Standa, kterého jako jediného napadlo na poslední chvíli si přečíst pravidla. Taky si hned sedá před Lucifera s výrazem zkušeného pokerového hráče. Chvíle napětí, Lucifer se cuká, ale nakonec nám pohádkový dukát vydává a my pospícháme zpátky na základnu. Stejně jako loni jsme druzí, podle zápisu o pouhé dvě minuty, což nás trošičku mrzí. Ale ten pohled na ostatní týmy dobíhající za námi za to i tak stojí. Bohužel jsme se tady připravili o bonusové body za fotku s čerty.

Kouzelný plášť
Po večerním plánování, kam ráno vyrazíme dřív, si nařizujeme budík tak, abychom se co nejvíc vyspali, ale nedočkavost nás nakonec vzbudí už o půl hodiny dřív. Podle všech náznaků bude ranní mise, ve které musíme ušít vlastní kouzelný plášť, vyžadovat i plavání, tak si náš osvědčený plavec DangeMask rovnou bere plavky.

Po seznámení se situací a cílem opatřit si kouzelný plášť dostáváme za úkol najít tři druhy knoflíků: kamenný, hliněný a dřevěný. Kamenné se chladí ve vodě přehrady, takže je dostává na starost plavec DangeMask. Ondra si bere dřevěný a Honza běží opět nejdál pro hliněný, zatímco Standa s Martinou připravují střih pláště. DangeMask který se v zátoce ani nenamočil je zpátky u našich švadlenek je první, druhý se vrací Ondra a Honza s keramickým knoflíkem nakonec, ale pořád nejsme zdaleka mezi posledními, když plášť zapínáme a procházíme s ním do světa pohádek. Na cestu od kontroly u brány dostáváme Honzovu mošnu plnou všelijakých věcí které by se mohly cestou někde hodit.

Šípková Růženka
První mise, na kterou vyrážíme, je Šípková Růženka. Na úvodních souřadnicích se potkáváme s týmem Stříbrňáci. Paradoxně se právě z něho vyklube nejmíň oblíbený tým celého víkendu. Je naladěn jen na jednu vlnu, dostat se na bednu za každou cenu a podle toho také jeho členové jednají a chovají se k ostatním týmům. Nacházejí šípkové květy jako první, odtažitě nás nechávají si je vyfotit a luštíme samostatně. Z neostrých fotek toho ale moc nevidíme, tak Honza s Ondrou vyrážejí pro nápovědu v terénu a my si zatím lístky ručně obkreslujeme. Po chvíli DangeMask přichází s řešením a zadává výsledné souřadnice do GPS. Ukazují zhruba 800m na jih. Odvoláváme tedy Honzu zpátky k autu a přesouváme se k vyluštěným souřadnicím... kde však nic nenacházíme. Dlouho nemůžeme přijít na to, kde je problém, tak se vracíme zpátky na start. Stříbrňáci se už vracejí z finále, ale s porovnáním našich a jejich vyluštěných souřadnic nesouhlasí, tak Honza s Ondrou vybíhají zpátky k lístkům a ověřují naše luštění. Zbytek týmu zatím nachází nápovědu a ujišťuje se, že jsme šifru četli správně, tak kde je problém? Trvá nám bohužel dlouho, než nám dojde, že se vyluštěná čísla dala číst z obou stran a pokaždé dala "rozumný" výsledek. Tak teď teprve můžeme na stage "zámek". Tam opět zjišťujeme, že jsme něco zkonili... nechali jsme v autě Honzovu mošnu s pomůckou k vyluštění zámku. Takže Honza s Ondrou opět běží k autu na otočku. Zámek samotný už čteme celkem plynně a nalezení finálky taky moc dlouho netrvá. Nakonec je tedy mise splněna, ale trvala nám až hříšně dlouho.

Smolíček Pacholíček
Pokračujeme na misi Smolíček Pacholíček, která nám jde celkem od ruky. Popisné číslo chaloupky – vojenského bunkru dobře ukrytého v lese najde Ondra. Z něho výpočtem zjišťujeme souřadnice další stage kde nám Smolíček zanechal další nápovědu ve formě ztraceného kapesníku. Morseovku na jeho okrajích rozlouskne Honza během chvilky a i další nápovědu ve formě ztraceného náramku nepozorné jeskyňky, zákonitosti barevného složení náramku, zvládneme společnými silami taky za minutku. Noru jeskyněk nakonec nachází DangeMask a daří se vymámit z jeskyněk informace kam se Pacholek jeden poděl. Na to stačilo srovnat si je podle věku a podívat se na ně proti světlu. Na tuto možnost jsme ale přišli až po marném výslechu s UV lampou a baterkou. Výrostka Smolíčka nakonec nacházíme a rovnou se s ním i fotíme na bonus.

Zlatovláska
Chvilku se dohadujeme, kam jet dál, a nakonec těsným hlasováním volíme Zlatovlásku. Vyrážíme na pomoc Jiříkovi získat zlatovlasou pannu. Nešťastný chlapec na nás čekal u kamenného hradu, kde se již snažil tým Vesnická (j)elita, tedy Ježek, Švehlinka a spol.. I tady jsme v Honzovo mošně našli užitečný kousek který nám pomohl překonat místní záhadu. Ovšem o kus dál jsme už byli nešťastní všichni. Jelita že jim docházel časový limit a musela se vrátit na výcvik do base campu, my a další dva dorazivší týmy že nemůžeme najít mraveniště. Už to vypadalo že chudáci mravenci pomřou hlady dřív než je stačíme nakrmit. Nakonec jsme si museli zavolat pro nápovědu, ze které jsme se dozvěděli že špatně zaměřené souřadnice nesedí asi tak o pětadvacet metrů. Takže mravence jsme zdárně nakrmili, trochu si zasputrovali pro nápovědu v lesíku na druhé straně cesty a už na nás čekalo parádní dílo pavouka tkalce. Náš Honzík č.1 ovšem nezaváhal a ze sítě hbitě odečetl vše potřebné. A zrovna tady se opět ukázalo které týmy jsou normální a dá se s nimi a se kterými to opravdu nejde. Chlapci, chlapci, vždyť je to jen hra. Nebo ne? Jeden tým si to evidentně nemyslí. Ale rychle do finále. Za odměnu se se Zlatovláskou fotíme do památníčku.

Výcvikový tábor pohádkových reků
Blíží se čas naší účasti v Base Campu na Butově, tak ještě jedeme na protější břeh Hracholuské přehrady odfotit další bonus a zjistit úřední hodiny obecního úřadu na SMS-bonus a pak už hurá na Butov. Dorážíme s rezervou, tak si aspoň trošku oddechneme a jde se k vodě.

První disciplína je pro jednoho člověka v plavkách, takže to opět připadá na plavce DangeMaska. Má jako Dlouhý dojít na chůdách do co největší hloubky do vody. Naštěstí má s chůdami trošku zkušeností a hned napoprvé se mu daří dosáhnout na maximální body. Honza s Martinou se poté oblékají do oblečení po Širokém a spolu v jedněch kalhotách a košili přenášejí vodu z kyblíku do kanystru, poskakujíc u toho snožmo. Standa se následně ujímá role Bystrozrakého a v kukátku odhaluje večerníčkové postavičky, které ostatní musíme hádat. Některé sice sami neznáme, ale nakonec to stylem "kufr" dáváme všechno. Přesouváme se na další stanoviště, kde tři členové (Martina, Honza a Ondra) poslepu třídí a počítají mince. DangeMask se mezitím převléká z plavek s tím, že už je nebudu potřebovat... ale to se plete. Hned v zápětí se totiž jde potápět. S plaveckými brýlemi se brodí k bójce, pod níž se na dně přehrady nachází kanystr s 25-místným číslem. Po každém vynoření nám na břeh posunkuje čtyři číslice, volat se tu nesmí. Ale času je dost, tak si to dává celé pro kontrolu dvakrát. Pak konečně může ven z vody a do suchého oblečení, zatímco my ostatní se vrháme "na draka". Standa mu během chvilky sráží většinu hlav. Následuje jízda na velo-koni, při které musíme na dřevec nabírat věnečky... Ondra s přehledem nabírá, Honza stejně tak, jen DangeMask míří tak přesně, že vždycky místo věnečku trefí tyčku, na které je pověšený, a nepřiveze nakonec nic. Pak Martina se Standou čínskými hůlkami vybírají fazole z hrachu a přecházejí po zákeřné lávce. Následuje šplhání na kouzelnou fazoli. To spočívá ve stavění věže z pivních bas, po které DangeMask stoupá výš a výš. Nakonec se mu daří na druhý pokus vystoupat na devátou basu z desíti, úžasný výkon.

Při odevzdávání výsledků v podstatě čirou náhodou objevujeme další bonus – plyšáka Maxipsa Fíka.

8.-9.6.2012

Adventure Race Hracholusky 2012 - odpoledne

Vodníkovy dušičky
Po Base Campu Ondra plave přes vodu k vodníkovu voru zkontrolovat mu dušičky a všechny nás překvapuje tím, že si krom nezbytného kódu mise zapamatuje i nápovědu k celodenní bonusové otázce.

Chyťte ptáčky
Vyrážíme opět do terénu na misi, tentokrát za zakletými princeznami v misi Chyťte ptáčky. Na místě nacházíme během chvilky dva ptáčky ze čtyř, ale další dva ne a ne najít. Nakonec nám pomáhá další tým PřesMrtvoly, který doráží po nás. My už měli moc omezený úhel pohledu, hledali jsme příliš nízko, ale ptáčkové létají i o hodně výš. Jejich odlovení byla již týmové spolupráce. Prvního stahují dolů právě oni pomocí matice a provazu z Honzovy mošny což se nám zrovna nedaří a musíme si pomoc dlouhým klackem. Takže vyrážíme na finále a fotíme se s královskou korunou na další bonus.

Sůl nad zlato
Další v plánu je mise Sůl nad zlato, která od začátku slibuje hodně vážení a měření. Trošku jsme se toho obávali a ukázalo se že právem. Laboratorní váhu nahradil kus klacku na provázku a odměrné válce fixem hrubě ocejchovaná pet láhev. Přesto váhu soli na první stage dáváme hned na první dobrou. Záhadné kovy na další zastávce napřed opět vážíme, než nám dojde, že máme tentokrát změřit jejich objem. U něj bohužel děláme hloupou chybu ve výpočtu a ztraceni uprostřed lesa nakonec voláme o nápovědu. Naštěstí jsme nebyli moc daleko, pár desítek metrů, které bychom jinak ale nepřekonali. Na třetí zastávce máme opět vážný problém. Změřit váhu a objem dvou předmětů s přesností na desetinu jednotky se nám opravdu nedaří a naše hrubé výpočty ukazují o 100 a více metrů jinam. Navíc se spouští silný liják a my si radši voláme o další nápovědu, protože nám hrozí zcela evidentně utonutí. Prší ze všech stran, dokonce i ze spodu.

Gulliverovy cesty
Poslední mise, kterou stíháme, jsou Guliverovy cesty. Na startu nacházíme krásné vězení s fontánou, která nám ve spojitosti s Kolumbovým vejcem poradí, kam dál... no jo, ale jak vložit vejce do té fontánky? Zkoušíme několik kombinací a ty si vykreslujeme na mapu. Sto metrů sem, dvěstě metrů tam, čtyřista jinam. Takhle to asi nepůjde. Nakonec z těch špatných možností volíme tu nejlepší, protože ve Špaténkově si uvědomuje že systém máme dobře, jen nám jaksi nedošlo že Kolumbus přece postavil vejce na špičku. Naštěstí máme číselný kód z fontány opsaný a nemusíme se vracet k vězení, takže míříme dál do Liliputova. Vesnička tvořená malými domečky je opět nádherná, jen ten terén je po dešti už poněkud nebezpečný. Zvláště chaloupka ve skalách málem posílá Honzu i s utrženým kořenem k zemi. S pomocí pohádkového dukátu získaného od Lucifera a slunečních hodin získáváme další souřadnice a celí natěšení zapomínáme na bonusové foto, již třetí v pořadí. Tím se ovšem připravujeme o solidní umístění v první pětce. Na vyhlídce je ukryta mapka s polohou Guliverova člunu. Sbíháme dolů k vodě ignorujíc doporučenou cestu a Ondra během chvilky nachází člun důmyslně ukrytý ve vodopádu. A můžeme vyrazit zpátky na základnu. Zbývá nám posledních 40 minut k vyřešení celodenní hry a zbylých bonusů.

Hádanka Děda Vševěda celodenní bonusová hra
Kromě kódu mise jsme v každé splněné pohádkové misi nalezli část řešení celodenní Hádanky Děda Vševěda. Jednu z těchto nápověd jsme si mohli zdarma vyžádat na základně. Nalézané kousky se pokoušela skládat dohromady Martina během přesunů. Z poslední mise se vracíme tak aby nám zůstala chvilka pro doluštění a to se dvojici rou_ovi podivuhodně podařilo. Tajemný pergamen promluvil a hádanka našla své řešení. My ostatní jsme ještě doplňovali zbylé bonusové otázky a už letíme odevzdat herní listinu. Je sobota, 19:57 a pohádkové Adventure Race Hracholusky 2012 pro nás končí.

Teď se už těšit na večer a doufat v nějaké solidní umístění, protože konkurence tu byla převeliká. Nakonec jsme přeci jen vešli do první desítky. Oproti loňsku jasný propad, ale dnes velký úspěch.

Přehled misí ke kterým jsme se bohužel nedostali:

Hangár létajících koberců, Pták Ohnivák, Budulínek, Vlasy Děda Vševěda, Dračí princezna, Tanec víl, Křemílek a Vochomůrka. K Hangáru létajících koberců se nakonec dostáváme mimosoutěžně v neděli ráno když pomáháme Islandovi uklízet použité rekvizity.

8.-9.6.2012

Powertrail, cache machine

Výraz "powertrail" se velmi často spojuje se souslovím "cache machine" a v podstatě se nejedná o nic jiného než o způsob jak relativně rychle zvýšit počty nalezených keší. Powertrailem je nejčastěji myšlena série snadných keší uložených v jednoduchých úkrytech v pravidelných odstupech na nějaké trase, silnici či cyklostezce. A za účelem snazšího zdolávání takového powertrailu se většinou sestavují skupinky stejně naladěných cacherů kteří absolvují cestu spolu, tedy cache machine. Výsledkem může být několik desítek až stovek keší ulovených v jednom zátahu, což žádaně ovlivní sledované statistiky. Dalším plusem je rozvíjení cacherské komunity o společné zážitky a širší záběr sběru zkušeností nejen od kolegů z cache machine ale i od autorů powertrailů.

Ovšem právě vyjmenované plusy jsou i zásadními nevýhodami tohoto způsobu kešování. Na "sólovou" klasickou keš libovolného typu se většinou také dá nějak vzpomínat a nemyslím že je mnoho takových keší, které se v paměti nikterak neuchytí a nezanechají svou stopu ve vzpomínkách - tahle byla těžká, tu jsem nemohl najít, tohle byla perfektní schovka, tady zas příšerně lilo, tamhletu jsem měsíc luštil atd.. U powertrailu tomu tak není. Po X-té desítce keší většinou začnou splývat jedna s druhou a ke konci powertrailu kdy kromě jiného narůstá únava a většinou i dochází vymezený čas, lze pozorovat i jistou otupělost vnímavosti k místu nálezu. S potěšením je pouze kvitováno, že je odloveno Y keší a o to narostou statistiky. A kromě několika málo kešek, u kterých se stalo něco neočekávaného, se ostatní stanou jen pouhými čísly. Dnes už neumím skoro nic říct o keši Blaumilchkanal 0156 kromě toho že podle statistiky je mým nálezem číslo 1317. A to jsme na tomto powertrailu byli s klukama 20.srpna, tedy jen před pár dni. Za to dokážu ještě dnes popsat celou cestu za Olgojem Chorchojem z dubna loňského roku nebo jak probíhal novoroční odlov Moučných pytlů na Jelením vrchu roku 2009.

30.8.2011

Adventure Race Hracholusky 2011

Ještě před vlastním startem noční mise se Martině s UV lampou v ruce daří najít v davu všech pět ukrytých ufonů s modře svítícími nehty – první bonusová nadílka pro tým. Následně pohotovým skokem přes zábradlí z terasy chaty se nám daří získat další bonusové boty za společnou fotografii týmu s parníkem v pozadí.

Najděte mimozemské návštěvníky
Večerní hlášení televizní stanice ARH bylo násilně přerušeno. Co se děje? Nic moc, jen začala invaze mimozemských bytostí!! Všichni vybíháme před hlavní stan Raketové základy ministerstva hvězdné obrany a s úžasem zíráme na v prostoru visící létající talíř. Chvíli nic nedělá, ale pak se po jeho obvodu rozblikají červená a zelená světla. Signály!!! Každý se chápe nějakého pisátka a všichni píšou: červená, červená, červená, zelená, zelená, červená … tiše jak motlitba se nese monotónní hlas soustředěného davu. Talíř vysílá a vysílá. Ale naši Honzové přestávají zapisovat a vzrušeně se sklánějí nad barevnými zápisky. Koukej … a tady … jasně… první, druhý a třetí se opakují … A najednou jim to dojde. Z prostoru hlavního stanu tak vybíháme mezi prvními. Nabíráme směr zátoka a za chvíli dokonce dobíháme team před námi. Právě diskutují s nějakými vědci v bílých overalech. Za chvíli i nám kontrolují získané souřadnice a vybavují nás na další cestu. Cestou necestou, podél vody a do kopce nás vedou odrazky, chemická světla a chvílemi i lasery. Na několika dalších zastávkách sbíráme jednotlivé stránky mimozemského slovníku a Rou_ovi za běhu skládají pozdravnou řeč v mimozemštině. Na předposlední stage doplňujeme na prázdné kolečko od cwg kresbu létajícího talíře a už z dálky vidíme velké blikající UFO kolem kterého se pohybuje několik postav vědců v bílém a ... ano, je to tak … a několik mimozemšťanů. Na poslední chvíli než vstoupíme do styku s cizí civilizací doplňujeme svou výbavu o název týmu, který Martina svou umnou rukou namaluje na ručník za pomoci lihového fixu. Pak se ukláníme, zdravíme ufony a Honza je oslní dlouhým projevem na téma přátelství a míru. Výměnou za náš dar, cwg s kresbou, získáváme cenný mimozemský artefakt (a spousty bonusových bodů). Do cíle zbývalo jen si vybrat jednu ze tří možných cest – kratší plavání, rychlejší kozí stezku pro otrlé, pomalejší pro pocit bezpečí. Plavání jsme zavrhli už na startu takže se do cíle řítíme po kozí stezce napříč prudkým svahem. Jeden chybný krok a můžeme skončit v přehradě. Na území raketové základny je již jasné jak je na tom kdo s dechem. Nicméně alespoň čtyři musí doběhnout co nejrychleji. A neuvěřitelné se stává skutkem. Dobíháme třetí se ztrátou asi pěti minut na dnes vítězné Bio-Brambory.

Zachraňte ztroskotanou kosmickou loď
Nabuzeni na další den jsme se nemohli dočkat rána. Plavec DangeMask se prosmýkl mezi pádly a vybojoval pro nás artefakt kosmické lodi který uvolnilo zemětřesení ze dna přehrady. Díky tomu jsme mohli vyrobit raketu s dalekonosným pohonem která hned na první pokus překonala vzdálenou vytouženou metu.

Smrtící zrak; Triamané dělají všechno trojmo
Z parkoviště jsme tedy opět vyráželi mezi prvními, tentokrát směrem na severovýchod. Cestou jsme jako FTF odlovili jednu z vedlejších misí Sluneční soustavy. Ale náš cíl byl tentokrát jinde. Cestou na Smrtící zrak jsme se snažili z nalezených indicií spočítat první vrchol trojúhelníku Triamanů. Ale bylo to nad naše síly. Počátek Smrtícího zraku byl snadný a během chvilky jsme našli v pařezu mapku umístění detektorů pohybu. Těm jsme se museli vyhnout, protože pak by nás čekala bídná smrt laserovým paprskem a navíc bychom nemohli získat potřebné souřadnice. Na místě samém se už pohybovalo několik týmů, takže jsme chvíli museli čekat abychom si navzájem nespouštěli alarm. Po chvíli se nám povedlo detektory deaktivovat a získat blikající kódované souřadnice. Bohužel, jak jsme později zjistili, jedna z nich nebyla úplně správná. Což Honza odběhl napravit a my mohli tak úspěšně misi uzavřít společným otevřením bedny se čtyřmi táhly. Pak se ale ještě jednou vracíme pro bonusovou fotografii s ufonem. Cestou zpět pokračujeme v luštění mise Triamanů. Ale ani grafická metoda na kapotě auta nezabrala a nepřivedla nás k cíli. Ale zde opět zapůsobila štěstěna maskující se zprvu za smůlu. Totiž, když jsme hledaný vrchol v lese ani za cenu koupené nápovědy nenašli misi jsme po víc než hodině vzdali. A až po závodě jsme zjistili, že hledaný vrchol trojúhelníka nebyl zdaleka poslední zastávkou a tato časově náročná mise stála mnoho sil nejeden tým. Vracíme se do base campu.

Výcvikové středisko hvězdných stopařů
Ve výcvikovém středisku jsme v několika minihrách vyzkoušeli schopnosti každého z týmu protože každému sedlo něco jiného. A tak jsme na střídačku překonávali gravitační síly, přejížděli po laně přes zátoku či zvesela popíjeli z kelímku ve stoji na rukou. Společnou rukou jsme pak překonávali nástrahy pavoučí sítě, přemisťovali mimozemskou stravu (chipsy) pomocí brčka, stavěli raketu improvizovaným jeřábem z gumičky a tří provázků, po pořádném zatočení se pokoušeli pořádně namlátit mimozemšťanům ručníkem a oba Honzové trhali rekordy při běhu do strmého kopce.

Chirplování
Jediná mise, kterou jsme neabsolvovali všichni pohromadě. Honzové vyrazili přes širokou vodu za tajemstvím chirpové zprávy, ostatní se vydali napřed poodhalit tajemství Ozvěn vesmíru.

Ozvěny vesmíru
Na úvodních souřadnicích jsme stojíc ve vodě pod mostkem přečetli za pomoci UV lampy souřadnice dalšího postupového bodu. Dešifrovali jsme je pomocí cizáckého artefaktu, bohužel ale nesprávně. Dojeli jsme proto pro kluky a ti naši chybu spočívající v nesprávném posunu čísel odhalili. Pomocí artefaktu jsme se pak přemisťovali cikcak prostorem až jsme našli v pařezu schovaný notebook. Po stisku kláves N a E se kdesi za námi v lese rozezněla vzdálená melodie. Po nalezení zdroje zvuků jsme si i tady mohli UV lampou přečíst souřadnice finále. Opět jsme ale opomenuli na příslušný posun čísel a tak jsme nejprve hledali někde úplně mimo. Po příslušné opravě už to bylo snadné.

Hvězdný rébus aneb tajemství vesmíru
Před námi ležel tajuplný obrázek se skrytým poselstvím. K němu nás měla dovést hříčka se dvěmi téměř identickými kostkami. Na černé jsme měli odhalit správnou stranu, na bílé zas horní stranu. Aha!? Po chvíli marného přemýšlení se k nám přidal další tým, který nějak odvodil tu horní stranu. Logicky následovalo marné hledání na druhé straně údolí. Ale protože možností vyplývajících z kombinačního počtu bylo ještě mnoho zavolali jsme si pro nápovědu. Ještě že tak. To že bílá kostka plave neustále jednou stranou nahoru a černá má zas jednu stranu magnetickou, to bychom asi nedali. Takže rychle dál na získané souřadnice kde na nás čekal důležitý pergamen. Jenže od nálezu pergamenu, který obsahoval klíč, k vyluštění rébusu byla cesta stejně těžká, ne-li těžší než obě kostky. Nakonec jsme zas museli nakoupit nápovědu. Ale pořád to bylo výhodnější než misi definitivně vzdát. Po nalezení finále se fotíme u stromu pro bonusový úkol a letíme dál.

Mimozemská embrya
Po přesunu na další misi nás nejprve potrápil kolmý výstup svahem a skalní stěnou na jehož konci jsme našli ztracený žlutý minipočítač evidentně mimozemského původu. Nic víc. A s tímhle máme najít cestu k mimozemské laboratoři? Nesmysl. Ale ono to smysl přeci jen mělo. Osm použitých znaků nás navedlo, tedy Honzu z Rou_ovi, na osmičkovou soustavu. A pouze rozrušení a spěch zapříčinily, že jsme se i přes správnou metodu nemohli dobrat ke kloudnému výsledku. Ovšemže, osmičková soustava není od jedničky do osmičky ale od nuly do sedmičky. Než nám to došlo, už kolem nás seděly další dva týmy s hlavami v dlaních. Každý tým přemýšlel sám za sebe, ale postupně jsme se zas sešli na vyluštěných souřadnicích nad dalším záhadou. Osm identických ampulí s embyrii naloženými v konzervační kapalině nás mělo navést dál. A zas to stálo něco koumání než se zadařilo dvě správné ampule odlišit a získat tak finálové souřadnice. Od finále pak naše cesta vedla již jen zpět na raketovou základu. Čas se pomalu nachýlil.

Během našeho cestování po vesmírných misích jsme ještě zachytili z éteru nějaké bonusové kódy od Prostetnika Vogona Jelce a také se nám podařilo splnit několik doplňkových úkolů zaslaných pomocí sms.

Celodenní bonusová hra
V každé splněné misi jsme nalezli také část překladového kódu k mimozemské abecedě. V misích Chirplování a Výcvikový tábor hvězdných stopařů jsme navíc získali i dva žolíky, které jsme mohli v base campu vyměnit za chybějící písmenka. Na základnu jsme přijeli zhruba s půlhodinovým předstihem před oficiálním koncem s cílem pokusit se o vyluštění celodenní hry. Sesedli jsme se kolem stolu a dali se do luštění záhadného svitku. Respektive, nejprve jsme ho museli najít protože jsme ho předtím považovali za jakousi součást, náplast či co, potřebnou k výrobě rakety kterou jsme ale nakonec nepotřebovali. A tak se s odhozeného kamene stal kámen úhelný. Zbývalo ještě rychle vyhledat létající talíř a vyluštit jeho nové signály a překonat nástrahy asi deset metrů dlouhé mimozemské zprávy. Nějakou dobu to trvalo takže sice máme obojí vyluštěno, ale současně nám došel čas pro dokončení hry bez penalizace. Rychle se rozhodujeme a obětujeme několik dalších minut na ještě rychlejší surfování po internetu pro seznam římských císařů a papežů. A pak už jen rychle dopsat ta dvě hledaná jména na hrací kartu která nás celým dnem provázela a odevzdat ji. Je sobota, 20:03 a mise Adventure Race Hracholusky 2011 pro nás skončila.

Na večerním vyhlašování výsledků jsme tiše doufali v nějaké solidní umístění, ale přeci jen, soutěžních týmů bylo dvacetčtyři. Chtěli jsme se alespoň důstojně umístit v první půlce, nejlépe před našimi sesterskými týmy z GeoWestu. A pak to šlo už rychle. Najenou jsme věděli že nejsme poslední ... že jsme v první patnácce ... že jsme lepší než zbytek z GeoWestu ... že jsme v první desítce ... mezi prvními pěti ... že jsme TŘETÍ!

Přehled misí ke kterým jsme se bohužel nedostali:
Sluneční soustava, Hvězdné kuličky, Globus vesmíru, Vesmírná flóra, Cache na měsíci, Kosmík a Ufík na výletě, Stopy mimozemšťanů, Zpívající meteorit, Palubní počítač

20.6.2011

Body a bodíky

Nedá mi to, ale musím se znovu zamyslet nad otázkou bodů a bodíků. Před časem proběhla na geowestu diskuze nad soutěží o nejrychlejšího kačera. Už tehdy jsem se tam vyjádřil v tom smyslu že já vidím v geocachingu jiné kouzlo než statistiky a vlastní závodění kdo dřív? mi nejde moc dohromady s ideou pro kterou se geocachingu věnuji. Ale je to hra a každý má právo hrát si jak se mu zlíbí. Nicméně soutěž vcelku logicky nabrala obrátky a začaly se objevovat temné stránky téže mince. Zkusím osvětlit své rozladění na názorném příkladě.

Nadšenec jménem Autor dostane bezva nápad a věnuje značné úsilí na to aby dal do kupy vyjímečnou kešku po místech kam obvykle noha návštevníkova jen málokdy zabloudí. Vybere místa, odkud je nádherný výhled do kraje, výhled který v dnešní hektické době umí pohladit po duši. Autor taková místa zná a chtěl by se o ně podělit. S nadšením tedy cache připraví a s velkým očekáváním ji vypustí do světa. A co se nestane. Zběsilí jezdci životem, nedbajíce myšlenky a snahy něco ukázat, se za keškou vrhají do hloubi temné noci aby v honbě za body a bodíky nebyli nikým předstiženi. Výsledek je tristní a skličující. Kačer potěšen ziskem bodů odchází za svitu čelovky aniž by cokoliv mohl vidět a alespoň trochu naplnil smysl a účel připravené keše. A ty milý Autore měj poděkování za body a bodíky.

No, nevím. Za chvíli bychom mohli dojít do situace kdy hloubavý Autor, od dětských let hračička a duše přemýšlivá, připraví pro své bližní něco zábavy a dá do kupy mystery keš aby si ostatní mohli procvičit zlenivělé mozkové závity a osvěžit svou šedou kůru mozkovou. Odměnou za chvíli snahy je opět ta známá krabička kdesi ukrytá. Cestičku k ní ovšem prošlápnout si každý svou hlavou musí. Jasné a zřetelné. Ale podívejme se na věc očima výše uvedeného scénáře, co by se mohlo lehce stát? Touha po bodech a bodíkách požene kačera dnem i nocí, počasí a řešení nedbajíce. Zejména to poslední je téměř smrtící. Nemusí být důležité řešit a vyřešit, ale být už na cestě za body. Vždyť existuje metoda BF nebo se cestou zavolá přítel na telefonu. Nechtěl bych aby to došlo tak daleko.

Na druhou stranu, musím závodům přiznat i nějaké plusy. FTF hunteři většinou na místě pořádají noční minieventíky, kde utužují kolektiv společným odhalováním skrytých tajemství a vyznávají zdravý životní styl vyznačující se zejména časným vstáváním a neustálým udržováním se v pohybu. Hravá soutěživost pak určitě podporuje i zdravou životní jiskru a staví před ně nové a nové cíle.

21.4.2011

Malá země ve středu Evropy aneb málo místa na kešky

Nějak se to začíná rozmáhat a vůbec se mi to nelíbí. Valem přibývá míst kde již keška je a někdo k ní umístí další. Já vím, na gc na to mají přesné pravidlo jak daleko smí být jedna keš od druhé, ale to se zřejmě nevztahuje na earthcache nebo tomu vůbec nerozumím. V každém případě je o praxi pro mne nepříznivou v tom smyslu že objíždění stejných míst není to pravé ořechové co od geocachingu očekávám. Nová keška obvykle znamená neznámné místo se všemi atributy dobrodružství které z toho vyplývají. Kde si po nálezu, a někdy už během hledání, můžu bahnit jak je to úžasné a skvělé, nebo nadávat a zoufat si "...kterej kašpar tohle vymýšlel?!!.." podle nálady a situace. Ale je to nové, je to hra a i ta nejzběsilejší keška, zoufalé hledání nenalezitelného, nakonec objevená potěší. Návrat do stejných míst za keškou další většinu těchto atraktivních vazeb postrádá. Ano, u earthky nejde tak o vlastní prohledávání terénu či luštění záhadného ukrytí, ale většinou o získávání informací o konkrétním místě podmíněné návštěvou místa samého. Většina dobrodružství tedy spočívá v prohledávání odborněji zaměřených zdrojů ať už internetových nebo klasických knihovních fondů a fotografování kačera nebo alespoň jeho gpsky na místě je jen povinnou výzvou k opuštění pohodlného ušáku. To mne baví, hledat konkrétní informace, zjišťovat v čem a proč je dané místo jedinečné. Strýc Google a teta Wiki jsou vždy ochotni podat mi pomocnou ruku, ale opakovaná výprava do míst leckdy velmi vzdálených jen pro potvrzující fotografii mé návštěvy mi již tak zábavná nepřipadá. Vlastně ale i tady by mohla existovat vyjímka z předešlého - koexistence nightcache a earthcache. Ale s tím jsem se ještě nepotkal. Logicky mi může někdo namítnout, že mne nikdo nenutí lovit earthky na místě kde již je jiná keška. To je fakt, ale neztrácí se tak trochu pointa geocachingu? Stejným směrem úvah se může totiž ubírat i někdo další z tvůrců kešek. Ano, tady je už sice jedna krabka, ale je to jen "tradička". To já tu umístím finálku své žúžobájo mysterky nebo pěkně promakané multiny. Jaký je v tom rozdíl? Podle mne žádný. Earthka je jen jeden z druhů kešek a pokud půjdeme na dřeň, autor tradičky může do listingu napsat ty samé informace které jsou předmětem zjišťování earthky, nebo tam dát příslušné odkazy aby si je každý kačer mohl najít sám. Ale možná je to věchno jinak a v republice nám prostě došla zajímavá místa pro nové keše.

29.9.2010

Nač stahovat kalhoty když brod je ještě daleko

Tak jsem byl na cache "Šibeniční vrch - 666" a opět se mi potvrdilo zajímavé pravidlo. Tam, kde se dopředu obávám strašlivého nářezu v podobě neprůchozích houštin trnovníku akátu a růže šípkové, strmých skalních stěn stavících se záludně do cesty či dravých ledových toků unášejících s sebou celé kmeny stoletých stromů bez solidního můstku v dohledu, tam bývám překvapen vcelku pohodovou cestou vedoucí většinou až na vzdálenost několika metrů od ukryté kešky. Jako tady. Nevinná poznámka autorova že na místo nevede žádná značená cesta, tím méně turistická, ve mně vzbudila dojem že se na cestu mám vybavit jak na daleký Klondike včetně velkého batohu plného jídla, pití a náhradního oblečení. Chvíli jsem se zdržel sepisováním posledních úprav v mé závěti, na emailu nastavil automatickou odpověď v nepřítomnosti, pak se doma řádně se všemi rozloučil, manželkou počínaje kocourem konče a vybaven do pustiny včetně příruční lékárničky se zabudovaným satelitním telefonem jsem vyrazil připraven na jakékoliv nástrahy a nebezpečí která mi osud nastrčí do cesty.

Taktéž možnosti eventuelního vlastního nálezu byly ovlivněny stejným jevem který tady popisuji. Pod dojmem předchozích logů jsem očekával nervy drásající, zoufale nervozní a nikam nevedoucí hledání spojené s přehršlí ostrých slov, ostatně ke mně se vůbec nehodících, na hlavu nebohého ownera. Tak nějak jsem si to představoval že kapličku převrátím třikrát naruby tam a zpět a stejně budu z neúspěšného hledání tak rozčilen že si tím zkrátím život o dobrých pět let. A jen neutuchající touha po dobrodružství, kolující mi v žilách jako reziduum dávných předků, a nijak neopodstaněná víra v lepší zítřek mi dovolily vydat se na tuto výpravu s tak nejasným koncem.

No vidíte, a nakonec všechno bylo jinak. Mé dojmy a pocity jichž jsem nabyl při čtení listingu a logů pod ním byly zcela nezasloužené protože ke kapličce jsem dorazil po chvilce stoupání pohodlnou lesní cestou. Na hřebeni jsem dokonce podrážkami odíral solidní komunikaci za kterou by se nemusela stydět leckerá obec. Mám na mysli třeba Hartenberk, kde je cesta k nádraží v nepoměrně horším stavu. Zmíněný objekt lesní kapličky nebylo nutno rozebírat na prvočinitele či jinak devastovat, stačilo skutečně jen se zkušeným okem, hahaha, zadívat a pak sáhnout. Vtipná, stylově zamaskovaná keška mi sama skočila do dlaně.

30.8.2010

O podivné multicache

"Multi-cache se skládá ze dvou nebo více částí. Je mnoho variant, ale většinou multi-cache obsahuje návod/výpočet k nalezení další cache či mezizastávky a druhá cache/mezizastávka má návod/výpočet, jak najít třetí a tak dále. Jednotlivé mezizastávky se zpravidla označují stage. Posunutá cache (dojdete na místo a dostanete instrukce pro danou cache) se počítá též jako multi-cache. Kromě prostých matematických výpočtů může být použita i metoda výpočtu ciferným součtem, ciferací (crossfoot), Prime Factor a další v závislosti na invenci autora." (http://wiki.geocaching.cz/wiki/Multi-Cache)

Já od multiny většinou očekávám ještě nějakou přidanou hodnotu kvůli které owner zvolil formu multi místo tradičky. Může to být pěkná trasa spojující jednotlivé stage nebo logická provázanost zastávek. Proto mne multicache obvykle vodí od památky k památce, od jednoho významného či zajímavého stromu ke druhému. Díky multi si většinou důkladně prohlédnu všechny významné objekty v zámeckém parku, nebo projdu nejhezčí části naučné stezky. Na rozdíl od mystery cache nemusím nic dlouze studovat a hledat doma. Prostě se dopravím na počáteční bod a můžu vyrazit. Všechno zajímavé a pěkné mne čeká teprve cestou. Nedávno jsem ale narazil na multi, kterou se skromností sobě vlastní mohu nazvat jen podivnou. Někdy to totiž bývá i tak že tam kde já jsem nadšený a odvázaný z pěkné kešky jsem se svým názorem v logu osamocen a ostatní dští síru a oheň na nebohého autora a opačně. Ale vraťme se do Žlutic. Dvě stage a finálka. Dalo by se říct standard. Jenže v tomto případě, a opět podotýkám je to můj subjektivní pocit, tomu tak není. Chybí mi tu to pověstné "něco" co dělá pěknou kešku keškou pěknou - genius loci, chcete-li. Pominu-li vlastní umístění a provedení krabiček na zastávkách, které ničím nevybočují, snad jen rozsahem fotohintů :-), byl jsem zklamaný hned ze tří dalších důvodů.

Ad 1. Téma - Marně jsem se snažil přijít na myšlenkovou spojnici jednotlivých zastávek. Samozřejmě, beru v potaz autorovo citové pouto, ale myslím, že to není ten správný důvod pro zakládání keší, třeba "... u každého patníku, který je blízko vaší základce, místu vašeho prvního rande, místu, kde jste jste se poprvé probudili po flámu v příkopě atd...," (Anupev, 11.06.2010, gc.cz). Kačerovi který následně vyrazí na lov by měl autor nabídnout asi něco jiného.

Ad 2. Cesta - Nevadí mi náročná ani dlouhá multi cache pokud cestou něco uvidím, objevím nebo prožiju. Tahle taková ale není. Mám intenzivní pocit, že navzájem nesouvisející stage spojuje, respektive nespojuje cesta necesta kde nic k vidění není. Tedy pokud člověka právě nezajímá metr a půl vysoká džungle na břehu Střely nebo nečekaně tradiční pražce na místní železnici. Ale možná jsem se jen špatně díval na mapu.

Ad 3. Návrat - Uznávám, sporný bod. Ale opravdu si myslím že by určitě šlo třeba doplnit nebo domyslet tuhle multi o jednu další stage aby se alespoň nějak stočila do oblouku a nálezce nemusel od finálky odšlapat ještě jednou celou cestu v přímce zase zpět? Pravda, bylo na výběr - cestou necestou po svých vlastních stopách nebo po ještě nudnější silnici.

11.6.2010

GC, TB - opisovat či neopisovat kódy na eventu?

To je otázka do pranice. Opisovat či neopisovat čísla geocoinů či travelbugů na eventech? Pokusím se nad tím krátce zamyslet, napadá mne hned několik úrovní pohledu, například majitel vs. nálezce nebo hodnota vs. dostupnost.

Šťastný majitel coinu ho vypustí do světa a většinou mu dá do vínku nějaký cíl. A pak jen s láskou a obavami sleduje jeho cestu z keše do keše, z ruky do ruky a stále věří že se mu jednou vrátí s milionem nebo ještě lépe se dvěmi miliony naběhaných kilometrů od keše ke keši, že projde všemi ceněnými kešemi i neznámými místy až na druhé straně republiky či zeměkoule. Přitom každá změna keše nebo nálezce se může změnit v černou noční můru - ve ztrátu. Nečekaná a nevítaná časová prodleva se snadno podepisuje na stavu žaludeční neurózy. Kde je, kde jen je? Zalogováním jeho nálezu dám majiteli na vědomí, že jeho miláček, bože, jak se mi chce napsat "milášek", ještě někde "žije" a čile obíhá svět. Na první pohled je to snadno pochopitelné jednoduché pravidlo pro setkání s GC nebo TB v právě nalezené kešce. Tak úplně stejné to ale není jako když se sejdou coiny a bugy na eventu. Samotným vložením do eventu majitel zví kam se mu coin zatoulal. Další desítka logů "opisovačů kódů" z tohoto eventu mu víc přidané hodnoty nepřinese. Ale může a jistě i těší, že zrovna ten jeho coin mezi všemi tak zaujal. Ostatně, kdo se rád nepochlubí nějakým tím parádním kouskem který se hned tak nevidí?

Nálezce coinu může prožít další radost jako umocnění prožitku ulovení keše. Krásný,vzácný nebo třeba i obyčejný, může vůbec být obyčejným?, coin potěší každé oko i duši. Jeho zalogováním se stává nálezce členem přísně výběrové společnosti, která měla tu exkluzivní čest se s malým poutníkem setkat. Odměnou a vzpomínkou k této pomíjivé chvíli seznámení je ikona coinu v osobním profilu. Coin v keši je vykoupený slaným potem vylouhovaným tělem na nesnesitelně pálícím slunci nebo s omrzlinami na prokřehlých prstech otvírajících lock and lock krabičku vydolovanou ze závějí, stovkami metrů nebohýma nohama vydřených cestou necestou do největšího krpálu v okolí, desítkami minut úporného přemýšlení nad nevyluštitelnou mysterkou kdy člověk lehce propadne depresi z vlastní inteligence. Coin v keši může být nečekaným uzavřením kruhu, setkáním s dávným známým. Coin v keši je tou třešničkou bez které není dort dortem úplným.

Na druhou stranu coin či bug může být pro svého vlastníka natolik vzácným a osobním že ho nepustí z ruky. Protahuje ho kešemi kráčejíc krajem, ale nikde ho nenechává. Jen na eventech ho nerad pouští z ruky a už vůbec ne z dohledu. Tady a právě teď je jediná šance setkat se s ním. Vzít do ruky ten pověstný předmět o kterém se hodně mluví, ale málokdo ho potkal. Byl by hřích nevyužít této jedinečné příležitosti, nepotěšit se s ním a neopsat si jeho kód jako důkaz že i já jsem měl tu čest než zas rychle zmizí ve vitrině slavných trofejí. A koneckonců nemusí to být jen coiny a bugy vzácné, ale vyjímečné z jiných důvodů, například rozměrových. Marně teď vymýšlím jaká by to musela být keš pro Böhmovic žirafu.

Ale co si budeme vyprávět za pohádky, geocaching je i o číslech. Počítají se nálezy, počítají se FTF-ka, počítají se vlastní keše, počítají se i coiny a bugy. Pokud chci mít v profilu pěknou sbírku ikonek coinů a bugů je eventové shromaždiště takřka ideální příležitostí jak ji pěkně rozšířit. Každý kdo jednou zavítal byť jen omylem na burzu sběratelů známek, mincí, motýlů a spodního prádla Normy Jeane Mortensenové (pro neznalé a mladší ročníky hint: ZNRVYLA ZBAEBR) tohle dobře zná a chápe. Sběratelé jsou lidé svým sběratelstvím většinou postižení tak proč jim nedopřát malou velkou radost. Někteří matadoři společenstva malých kdesi ukrytých krabiček tohle znají a proto na eventy ke svým miláčkům přináší i vytištěné seznamy kódů, aby ušetřili ostatním čas pro klábosení a legraci kvůli které se eventy konají.


Decryption Key
A|B|C|D|E|F|G|H|I|J|K|L|M
-----------------------------------
N|O|P|Q|R|S|T|U|V|W|X|Y|Z

24.2.2010

Kinderšrot aneb antitématická keš

Už podruhé během několika týdnů jsem se setkal v listingu s výslovným přáním ownera nevkládat do jeho keše žádný kinderšrot. A už podruhé mne tato myšlenka zarazila. Já za keškami nechodím kvůli jejich obsahu a pokud v kapse něco na výměnu mám, nezkoumám jakou to má hodnotu. To může být dost ošidné, pro mne třeba nulovou, pro někoho zas velkou. Osobně proti kindervěcičkám nic nemám. V práci mám na poličce za sebou svou sbírku kovových figurek a jen o kousek výš stojí řada známých postaviček v čele s Asterixem, které pokud se dobře pamatuji pochází právě z kindervajíček. Pravda, nejsou tak propracovaní ani tak důstojní jako metalické společenství pod nimi, za to jsou krásně vybarvení a smějí se na mne od ucha k uchu. Co na tom, že jejich hodnota je fakticky nulová, vždycky se na ně rád podívám. Připomínají mi všechny ty úžasné a bláznivé příhody které Asterix s Obelixem prožívají v komisech nebo ve filmu. Většinu těch postaviček Asterixové série mám právě z keší. Vždy mne potěšilo, když jsem mohl po úspěšném nálezu rozšířit i řadu svých veselých kamarádů na poličce. A kdo ví? Možná nejsem sám, koho kinderhračka v keši při výměně potěší. Nechodí na keše jen samí velcí, nebo hračičky a blázniví sběratelé jako já. Ano, byl jsem na kešce s touto výstrahou, přiznám se bez mučení neodradilo mne to. Dokonce jsem očekával velkou krabici nabitou samými neuvěřitelnými věcmi, kterými ji odpůrci kinderšrotu k prasknutí naplní. Na místě mne pak čekalo velké zklamání. Krabice vskutku impozantní zela prázdnotou tak smutnou, že i se logblok tvářil osaměle. Nicméně je na místě podotknout, že se zde vskutku nenacházel vůbec žádný kinderšrot. Proto každému vřele doporučuji navštívit cache Moříčovské překvapení, tam je krabice také veliká ale až po vrch naplněná. Schválně hádejte - čím?

26.10.2009

Proč existuje kontrolní součet?

V jednom z předešlých článků jsem apeloval na jasné a zřetelné indicie u multikeší. A jen tak bokem jsem zmínil kontrolní součet. Náhoda tomu chtěla, abych se k této otázce ještě jednou vrátil. Nejprve si znovu připomeňme k čemu slouží kontrolní součet. Není určen místním, kteří podle listingu nebo případně rovnou podle nápovědy uhodnou umístění finálovky. Ani pro rychlé střelce, kteří požadované údaje spočítají a bez dalšího se vrhají na výsledné souřadnice. Kontrolní součet je určen těm, kteří území nemají až tak v malíku, nebo těm, kteří jdou za věcí rozvážně a hra na slepou bábu není jejich hobby. Zas uvedu konkrétní cache - Viaduktová. Tématicky i zpracování skvělá a jak jsem ve svém logu psal, mohu ji každému jen doporučit. Ale na poslední stage jsem narazil právě na kontrolní součet. Číslo které vyšlo mně se prostě neshodovalo s číslem uvedeným ownerem. Tak, a teď babo raď. Objet a obejít značně dlouhou multi znovu? V podstatě, pokud ji chci ulovit, nic jiného mi ani nezbývá. Nemohu přece předpokládat, že tentokrát tím omylným nejsem já, ale autor kešky. Můj problém "vyřešila" nastupující tma. S nepořízenou a určitým zklamáním jsem opustil Horní Slavkov a jel domů. Neměl jsem s sebou výpis předchozích nálezců, ale byl jsem si jist, že jich bylo určitě více než jeden. Další důvod myslet si, že chyba je na mé straně a někde jsem napočítal o oblouk či klenbový kámen víc než jsem měl. Doma jsem se podrobně začetl do zápisů jednotlivých nálezců. Zajímavé zjištění - do jednoho všichni různými slovy konstatují to samé, že kontrolní součty neprováděli protože jim bylo jasné, kde finálovka leží. Nahradili kontrolu prostým přečtením nápovědy a tu pak spojili s místní znalostí. Teoreticky vzato, ani jeden z nich nemusel jednotlivé stage vůbec absolvovat a mohli se rovnou vydat k cíli. Kdyby totiž tomu tak nebylo, museli by nutně na poslední stage zjistit stejně jako já, že kontrolní součet nesedí. Když nesedí kontrolní součet není možné aby seděly výsledné souřadnice, to je jasné. A lze s takovými nesedícími souřadnicemi najít finálovku? Myslím, že odpověď si každý domyslí sám. Naštěstí, nebo naneštěstí, teď sám nevím co je správně, byl v listingu uveden špatně ten proklatý kontrolní součet.

25.11.2008

Earthcache Karlovarská dvojčata

Ulovil jsem úžasnou earthcache - Karlovarská dvojčata, zářný příklad toho jak si správnou earth-ku představuji. Nejprve je nutno něco málo nastudovat, v daném případě o lokalitě či nalezišti, a také o vzhledu hledaných krystalů. Lokalita je každému karlovarákovi určitě známá a pro ty co nejsou místní je vyznačena na všech mapách které jsem vzal do ruky. V krajním případě pomohou internetové mapy nebo Google Earth. Karlovarská dvojčata, srostlice ortoklasu, zas najdete v každé knize o minerálech která vám přijde do ruky. Jde o opravdu velmi známý fenomén. Takže už víte kde a co máte hledat, takže hurá do Lokte. Na sběr nemusíte mít vybavení zlatokopa z Klondike, stačí se jen pozorně dívat pod nohy ... a hele, tady je jeden kousek, a támhle to vypadá na další. Zkrátka a dobře, to by musela být opravdová smůla, abyste alespoň jeden exemplář nenašli. Doma je vhodné dvojčata učistit nebo omýt. Nemusíte to komplikovat žádným louhem nebo kyselinou, stačí trocha vody. Po vytřídění na pěkné a nejhezčí je zkuste porovnat s popisem a obrázky v odborné literatuře. Tak se můžete dostat i ke splnění druhé části úkolu této earthcache - k odpovědi, zda se dá i na rozlomeném krystalu poznat že se jedná o dvojče a jak. A protože si myslím, že za trochu bádání to opravdu stojí, odpověď neprozradím :-).

22.9.2008

Indicie - výpočty - kontrola

Mám rád multi, respektive jasné a přesné multi. Vždy mne děsí, když jdu za multi a v předchozích zápisech čtu jak všelijak si kačeři poradili s indiciemi či výpočtem. Nemám na mysli případ, kdy s Ondrou obcházíme věž každý z jedné strany jdouce proti sobě, počítáme arkýře a každý to spočítáme jinak. Tady je jasné že se někdo z nás přepočítal, nebo i oba, a náprava je snadná věc. Myslím tím třeba, jako jeden případ za všechny, sporný počet stupňů ke kříži u cache Poklad starého mnicha. Napsáno jest, že se mají počítat pouze velké stupně. Ano, ale tedy i ten, který je zapuštěn téměř celý do země? Nebo až ten další, který je skutečným stupněm, tedy nad zemí? Výsledné souřadnice finálovky jsou pak najednou dvojí. Řeknete si, že teď je ten správný okamžik podívat se do hintu, zda autor nebyl tak shovívavý a nesdělil nám pochybujícím a chybujícím kontrolní součet hodnot. Pokud ano, dalo by se říct, že je vyhráno, pokud ne, je třeba si vybrat a případně se skřípěním zubů prozkoumat obě místa najednou, což může zabavit na pěkně dlouhé odpoledne. Proto mám rád jasné a zřetelné indicie.

21.8.2008

O přípravě před lovem

Neustále mne někteří kolegové kačeři překvapují svou invencí. Jistě, geocaching je především dobrodružství, ale v dnešní době, kdy skoro každý v ruce třímá gpsku s routovatelnou mapou a na webu jsou desítky aplikací s detailními mapami každého kousku světa mi připadá hodně naivní vyrazit za keškou bez přípravy jen tak rovnou za šipkou. Příklad z poslední doby - Neuberg. Pokud bych se spolehl jen na šipku tak bych v duchu zápisů některých kačerů přede mnou se asi skutečně musel přidat k těm kteří tu neuspěli, protože vegetace se tu zachovala přesně tak jak se od ní očekává a rozrostla se do všech stran a směrů. Džungle v podmínkách střední Evropy jak vyšitá. Ale, a to je to ale, podle mapy, na netu i té obyčejné turistické vede k věži pohodlná cesta jen o pár metrů vedle. A odtud je, jak i v listingu je zmíněno, nejlepší přístup. Ano, i já jsem do té džungle zašel, za úrodou malin a taky obdivovat desítky motýlů kteří tu poletovali, ale že bych se tu musel bezhlavě prodírat vegetací až nad hlavu a riskovat minimálně podvrknutí nohy v sutinách jen proto, že mne sem vede šipka? To ne.

8.8.2008